PL - Kapitola 1. - Setkání

11. března 2013 v 18:47 | Rena Stirk |  Paranormal Life
Kapitola 1. - Setkání

Zachvěla jsem se a znovu jsem na sebe pohlédla do zrcadla. Jindy rudé rty se mi zkřivily zlostí. "S tímhle nesouhlasím, Calebe," zamumlala jsem.


"Omlouvám se, ale je to nutné, mé dítě. Časy jsou kruté a my všichni musíme přinášet určité oběti. Nemůžu ti říct, proč to po tobě chci, ale je to velmi důležité. Když se budeš chtít vrátit do původní podoby, vyslov ve své hlavě slovo 'Lamia'. Působí to i obráceně, aby ses mohla vrátit do této."

"Kdybys mi to nenařídil, tak bych to nikdy nedovolila," zavrčela jsem. Potom jsem si prohrábla světle hnědé vlasy a přejela jsem si prstem přes narůžovělé rty.

"Já to vím. Každopádně bys už měla vyrazit. Napij se krve a odříkej mi ten naučený příběh," lehce se usmál.

Přešla jsem k němu a vzala jsem si od něj pohár s krví. Byla to náhražka, ale to mi nevadilo, vítala jsem to.

Když jsem dopila poslední lok, pohár jsem mu vrátila.

"A teď ten příběh."

"Dobře," nadechla jsem se. "Jmenuji se Elisabeth Bluemoon a je mi 17 let. Žiju tu se svým starším bratrem, protože rodiče hodně cestují. Jsem v rodině momentálně jediný Arix, po babičce, která už zemřela. Ovládám živel oheň a k tomu mám magnetickou schopnost."

"Skvěle, ale měla bys ten půjčený živel užívat s rozvahou. Vždyť víš, že se mu moc nelíbí fakt, že musí sloužit upírce. Celeste říkala, že by tě to mohlo pálit, ale jako upír se rychle hojíš."

"Řekni mi něco, co nevím, Calebe." Byla jsem trochu nepříjemná, protože jsem z toho měla opravdu špatný pocit. Hned po tom, co na mě Celeste uvalila kouzlo, jsem zkusila zapálit nějaký oheň. Místo toho jsem si popálila ruku.

Caleb mojí otrávenou větu přehlédl a místo napomenutí mi podal nějaké prášky. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a on se dal okamžitě do vysvětlování. "Nevím, jak tě to bude vyčerpávat, takže bys s sebou měla stále nosit krev v prášku. Vím, že je to odporné, ale znám tě, nerada bys někoho zabila."

"Vlastně mi to zabíjení už moc nevadí, nejradši bych si dala Celeste k obědu," zamumlala jsem.



Do školy mě odvezl Caleb, ale potom už jsem musela sama. Vůbec se mi tam nechtělo a měla jsem chuť zbaběle utéct. Všude kolem zářila jasná aura plná energie.

"Zajímalo by mě, jaktože to tu nikdo uprostřed města necítí, lidé jsou tak slepí," zabručela jsem a pomalu jsem se vydala k největší budově.

Bylo tu opravdu živo. Hloučky holek, které se trumfovaly v tom, kdo má lepší kabelku. Pár kluků, co tu hrálo fotbal. Jiní se zase hned od rána učili.

"Ahoj, ty jsi tu nová?" na rameno mi dopadla štíhlá ruka a o chvíli později přede mnou stála sympatická blondýnka.

"Jo, jak jsi to poznala?" zeptala jsem se. Snažila jsem se znít mile, ale nejspíš mi to moc nešlo. Alespoň mi to tak připadalo.

"Já to prostě poznám, mám na to čuch. Asi budeš chtít jít nejdřív do ředitelny, co? Mohla bych tě tam odvést a třeba ti to tu pak i ukázat. Neboj, normálně jsem spíš klidnější typ, ale dneska mám dobrou náladu. Proč si vlastně přestoupila ve čtvrtce roku? To se dá?"

Když jsi upír, tak se dá všechno. To jsem jí samozřejmě říct nemohla, musela jsem si něco vymyslet. "Víš, rodiče začali více cestovat, tak jsem se přistěhovala ke staršímu bráchovi. Bydlí tu asi půl roku."

"Aha, aha. A jakej máš živel a schopnost? Pokud se můžu ptát. Promiň, jsem trochu zvědavá, ani jsem se nepředstavila. Jsem Alex, a ty?"

Vnímala jsem jí jen z poloviny, ale přesto jsem dokázala odpovídat. "Oheň a jsem taková magnetka. Někdy ti to můžu ukázat. Jinak jsem Elisabeth, stačí Elis."

"Jo, moje jméno je zase zkratka z Alexandry, tak to chápu. Komu by se to chtělo vysvětlovat celé."

Zrovna jsme vcházely do budovy a kolem nás prošla parta holek, které zaujatě debatovaly o nějakém Leonovi. Chtěla jsem se zeptat Alex, kdo to je, ale řekla jsem si, že to počká. Nemusím hned dávat najevo, že mám sluch o dost lepší než ostatní.



Zajímalo by mě, jak to Caleb udělal, ale nemusela jsem procházet žádným přezkoušením, aby mě přidělili do třídy. Rovnou jsem šla do 2B. Jak jsem zjistila, tak to byl prostě průměr.

Ředitel si zavolal mého třídního učitele, aby mě odvedl do třídy a krátce představil. Namítla jsem, že bych to klidně zvládla sama, ale byla jsem vypískána s tím, že to tu tak prostě chodí.



Profesor vešel do třídy a nechal mi otevřené dveře. Následovala jsem ho a postavila jsem se před velkou černou tabuli. Podívala jsem se na třídu a udělalo se mi trochu nevolno.

Jak může být upírovi nevolno?! Já tu Celeste opravdu zabiju!

S rozporuplnými pocity jsem se otočila na učitele a ten si odkašlal a začal mluvit: "Žáci, tohle je vaše nová spolužačka. Jmenuje se Elisabeth Bluemoon a nedávno se přistěhovala do města. Doufám, že se k ní budete chovat dobře." Potom se otočil na mě a pokývl ke třídě. "Najdi si nějaké volné místo."

Rozhlédla jsem se a okamžitě jsem si všimla Alex, která na mě mávala z poslední lavice u dveří. Okamžitě jsem se tam vydala a rychle jsem se posadila. Všechny ty pohledy mi byly dost nepříjemné.

Budu Celeste opravdu dlouho proklínat za to, že mám teď až moc lidské pocity. Nejsem na to zvyklá, čas udělá svoje.

"Tak co, jak se ti líbil říďa?" zeptala se Alex. Ani se moc nesnažila šeptat a učitel se tvářil, jakoby nic neslyšel. Psal na tabuli nějaký příklad.

"Šlo to, ale měla jsem pocit, že mě zakousne," odpověděla jsem. To jsem si samozřejmě vymyslela, ale vypadalo to, že to mou spolusedící pobavilo.

"Tak to na něj sedí!" zasmála se.

"Co máme vlastně teď za hodinu?" zeptala jsem se, i když jsem ani nepotřebovala odpověď. Byla matematika.



Uběhlo pár hodin a byl čas na oběd. Měli jsme pak mít ještě jednu hodinu. Zazvonil mi telefon a já si s ním zalezla na záchodky, které mi předtím ukázala Alex. Byl to Caleb.

"Tak co maličká, jak to jde ve škole?" zeptal se.

Pro sebe jsem se zamračila, ale klidně jsem odpověděla. "Paráda, všechno je dobré a dokonce jsem si tu nejspíš našla kamarádku."

"To jsem rád, teď byste měli mít oběd, že?"

"Ano."

"Jdi normálně do jídelny nebo do bufetu a něco si dej. Celeste to zařídila tak, že ti jídlo nebude připadat jako bláto, akorát se hned v žaludku rozplyne."

"To ráda slyším," zavrčela jsem.

"Tomu věřím, tak si to tam užij a uvidíme se doma. Měj se."



Vyšla jsem ze záchodů a všimla jsem si, že na mě čeká Alex. Nasadila jsem milý úsměv a mávla jsem na ní.

"Půjdeš se mnou do jídelny nebo si dáš něco v bufetu?" zeptala se a naklonila hlavu na stranu. Už nebyla tak živá jako předtím.

"Asi spíš zajdu do bufetu, to je v přízemí, že? Není to tak, že bych nechtěla jít s tebou, ale jídelny moc nemusím," pousmála jsem se.

Alex přikývla a mrkla na mě. "Tak se pak uvidíme asi až na hodině, viď? Zatím se měj."



Seběhla jsem schody a zamířila jsem k bufetu. Trochu neohrabaně jsem vytáhla peníze a řekla jsem si o jednu bagetu.

Paní se na mě usmála a ukázala mi asi tři druhy. Vybrala jsem si jednu sýrovou a zaplatila jsem. Potom jsem se vydala zkoumat školní zahradu.

Už cestou jsem rozbalila bagetu, protože jsem byla zvědavá, jestli mi to bude opravdu chutnat.

Chtěla jsem se do ní zakousnout, ale někdo nebo něco do mě narazilo a bageta letěla k zemi.

"Sorry, nevšim sem si tě," prohlásil ten někdo nebo něco a chtěl pokračovat v cestě. Naštvala jsem se a chytla jsem ho za zápěstí.

Otočil se na mě a já cítila, jak se mi rozšiřují zorničky udivením. Byl to ten kluk ze včera. "Kdo jsi?" vypadlo ze mě.

Chvilku si mě přemýšlivě měřil pohledem a potom se chtěl vytrhnout a jít. Aha, takže to bude nejspíš nějakej místní frajírek.

"Schodil si mi svačinu!" řekla jsem panovačně.

Zasmál se a vytrhnul se mi. "Si kup novou, neměla si mi stát v cestě."

Už jsem se nadechovala, že mu povím něco opravdu peprného, ale potom mě napadlo něco lepšího. Na mé tváři se rozlil podlý úšklebek. "Asi by se nikomu nelíbilo, že se po škole promenád-" Nejspíš vytušil, co chci říct a rychle mi dal ruku před pusu a varovně se mi podíval do očí.

"Měl jsem tušení, že jsi to ty. Smrdíš pořád stejně," zavrčel. "Pojď se mnou!" Chytnul mě za zápěstí a vlekl mě chodbou. Hodila jsem lítostivý pohled na bagetu, kterou jsem chtěla alespoň vyzkoušet.



Vyšli jsme na zahradu a on mě odtáhl někam dál podél školy. Tam mě opřel o stěnu a ruce si dal vedle mojí hlavy. Zvědavě jsem se na něj podívala a čekala jsem, co z něj vypadne.

"Tak hele, tohle je moje škola, jasný? Budeš držet jazyk za zuby nebo všem řeknu, že tu maj jistýho 'vetřelce'. Co ty na to?"

"To nezní moc chytře, protože bych to samé mohla říct i já o tobě, víš? Mě na týhle škole nezáleží," odfrkla jsem si.

Zamračil se a přiblížil se k mému uchu. Nevím proč, ale naskočila mi z toho husí kůže. "Nejsem zas tak slabej, jak myslíš. Uděláme dohodu, jo? Ty budeš ticho a já taky."

Nejdřív jsem chtěla odmítnout, ale potom jsem se kousla do rtu. Caleb by nejspíš nebyl nadšený, kdyby jeho tajný plán, ať už je jakýkoliv, prasknul. "Tak dobře," zamumlala jsem.

Spokojeně se usmál a podíval se mi do očí. "Nezapomeň, já jsem na týhle škole jednička. Nebylo by pro tebe dobrý, kdyby sis mě znepřátelila."

"A už mi řekneš, kdo vlastně jsi?" zeptala jsem se nevrle.

"Jmenuju se Leon."


Šedooká zrzka seděla na zemi a tiše si broukala známou písničku. Pán sedící naproti ní se nervózně ošíval.

"Opravdu umíš mluvit s mrtvými?" zeptal se.

Mizuki neodpověděla. Jen si přiložila prst ke rtům a naznačila mu, aby byl potichu. Rušilo jí, když se někdo moc vyptával. Ona není podvodník.

Soustředila se, aby mohla v duchu chytit za ty správná lana. Potom chvíli jen nehnutě seděla a nakonec otevřela oči.

"Povedlo se to?" zeptal se. Musel to vědět.

Mizuki pomalu přikývla a natáhla k němu ruce. S nedůvěrou se na ně podíval, ale potom jí přecijen podal ty své. Pevně ho chytila a něco zašeptala.

"Co se děje?" nechápal.

"Vaše žena vám vzkazuje, že se jí po vás stýská, ale je na druhé straně šťastná," zašeptala.

"Na druhé straně? Dostala se do nebe, že ano? Ona určitě není v pekle, určitě ne. Řekni jí, že jí miluju a taky se mi stýská!"

"Slyší vás. Neexistuje nebe nebo peklo, je jen svět mrtvých."



Povzdechla si a otevřela dveře od bytu. Zula si boty a zabouchla za sebou. Vítala jí příjemná čajová vůně.

Z kuchyně vyšel její starší bratr a zvláštně se na ní podíval. "Ty si zase mluvila s mrtvými, viď?" zeptal se.

Přikývla a přešla k němu. "Nebaví mě jen chodit do školy a potom sedět doma na zadku, takhle můžu alespoň někomu pomoct," poznamenala. Potom se protáhla do kuchyně a nalila si čaj.

"Ale je to nebezpečné," povzdychl si Naoto. Bál se o ní.


Skončila mi poslední hodina a já jsem rychle vyšla ze školy. Už toho na mě bylo za ten jeden den hodně.

Myslela jsem, že to bude jako normální škola, ale mělo mě napadnout, že se pletu. Poslední hodinu jsme měli nějaké cvičení s živly a já byla ráda, že jsem stíhala schovávat popálené ruce.

Dostala jsem se ze školního areálu a v hlavě jsem si zašeptala ono kouzelné slovíčko.

Upíří rychlostí jsem se rozběhla domů.


"Co tě sem přivádí, Hardy?" zeptala se Katja a podívala se na mladšího démona. Nelíbilo se jí, že se tu objevil někdo další, koho dokonce i zná.

"Arixové, víš, že mají opravdu výbornou duši? Rád se na nich živím, vydrží hodně," zasmál se. "Ty jsi tu kvůli té své upírce?"

"Není to moje upírka, je to moje kamarádka upírka. Původně ano, ale rozhodla jsem se tu zůstat. Už delší dobu jsem netrávila čas ve městě."

"Nezdá se ti to trochu bláznivé? To vaše přátelství. Já bych se nemohl přátelit s jiným než se svým druhem, je to nechutné," oklepal se.

"Myslím, že jednou změníš názor. My démoni se svými druhy zrovna moc nedržíme. Nějaký měnič nebo vlkodlak by jako mazlíček nebyl špatný," zasmála se Katja.


Běžela lesem ve své vlčí podobě a přemýšlela. Uklidňovalo jí to. Bylo jí jedno, že dnes vynechala školu, nebylo to podstatné.

Ráno k ní domů přišel jeden ze starších měňavců a upozornil jí, že se tu objevili další upíři. Podle jeho zlomené ruky to nejspíš nebylo zrovna přátelské setkání.

Nebylo jí to příjemné. Upíři jí nikdy moc nevadili, ale štvalo jí, když někdo ublížil nějakému měňavci. Ten název nesnášela, sama si raději říkala měnič.

Přeskočila spadlý strom a přidala. Ucítila nějaké zvíře a dostala chuť si zalovit. Nechtěla ho zabít, jen pořádně prohnat. Přišlo jí to zábavné.

Rozhodla se, že zajde do klubu a zjistí nějaké novinky, ale to počká do večera. Teď by tam stejně nebyl nikdo zajímavý.


Nadechl se, sáhl po rohlíku a rychle ho schoval do kapsy. Rozhlédl se, aby se ujistil, že nikdo nejde. Potom postup opakoval, akorát ho uložil do druhé kapsy.

Nechtělo se mu krást, ale nemohl jinak, protože mu včera došly poslední peníze. Brzy zase nějaké sežene, ale momentálně měl opravdu hlad.

Vzal ještě jeden rohlík a v pytlíku si ho dal pod bundu. Když usoudil, že by to mohlo stačit, přesunul se k lednicím.

Jednu otevřel a vytáhl lahev s mlíkem. Rychle jí dal k rohlíku pod bundu a pomalu vyrazil k východu.

Věděl, že si ho všiml jeden z prodavačů a vydal se za ním, tak přidal do kroku.

"Hej! Zastav se, kluku! Vím, žes něco ukradl!"

Zef nečekal a rozběhl se. Prodavač se dal také do běhu, ale ve svých zhruba čtyřiceti letech už to nebyl žádný atlet.

Chlapec nečekal a zaběhl do postraní uličky, kde přešel do nehmotného neviditelného těla. S tou neviditelností ho to stálo více energie, ale věděl, že jí za chvíli doplní jídlem.

Opravdu měl hlad.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zef Zef | 11. března 2013 v 19:09 | Reagovat

hmmmm :-D  :-D zatím se mi to líbí :D a dokonce se v tom i orientuju :D jen tak hezky dál :D zajímá mě jak nás dáš dohromady :-D

2 Ewilan Ewilan | 11. března 2013 v 20:05 | Reagovat

[1]: souhlas XDD

a samozřejmě zase dobrý, co bys čekala? xDDD jsem zvědavá jak to bude dál :)

3 Akča :3 Akča :3 | E-mail | Web | 14. března 2013 v 13:57 | Reagovat

Zajímavé... :D Snad se brzy zorientuji v postavách. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama