Change me - 8.

12. ledna 2013 v 12:56 | Rena Stirk |  change me

Po jídle jsem Maiki doprovodila domů, abych viděla, kde žije. Nejdřív nechtěla, ale potom se nechala přemluvit. Potřebovala jsem nějak zabít čas, protože se mi ještě nechtělo domů a s ní mi bylo dobře. Bylo to jiné, než být s Minamim, Akirou a Andrewem.


Pomalu jsem se loudala městem a občas jsem se podívala na nebe. Nebyly vidět žádné hvězdy, ale tomu se moc nedivím. Bývají jen občas a já na to nemám štěstí. Vlastně ho poslední dobou nemám skoro na nic. Jasně, jsem předsedkyně třídy, mám bohatý rodiče a taky jsem dost oblíbená. Ale je tohle opravdu štěstí, když nemůžu žít podle sebe? Možná bych byla radši nenápadná holka z chudý rodiny. Musela bych se snažit a všeho bych si dokázala víc vážit. Sakra, nad čím to zas přemýšlím?

Jak jsem byla zamyšlená, tak jsem moc nevnímala kudy vlastně jdu. Všimla jsem si, že je kus ode mě nějaké hřiště a bezmyšlenkovitě jsem tam zamířila.

Vkročila jsem na trávu a udělala jsem pár kroků. Roztáhla jsem ruce a stejně jako před chvílí jsem se podívala na nebe. "Asi jsem se zbláznila," zamumlala jsem. Potom jsem se podívala na zem a pomalu jsem se posadila. Dotkla jsem se trávy a pousmála jsem se.

V tašce mi zapípal mobil. Chvilku jsem přemýšlela, že ho tam nechám a přečtu si to až doma, ale pak mě přemohla zvědavost. Vytáhla jsem ho a otevřela jsem zprávu, nějaké neznámé číslo.

Neměla by ses tu takhle pozdě sama potloukat. Je to nebezpečné, víš? Mohlo by se ti něco stát. Tyhle části města nejsou pro holku jako jsi ty.

Bez podpisu. Rychle jsem se rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla. Kousla jsem se do rtu a napadlo mě, že zprávu smažu a budu dělat, že jsem žádnou takovou nedostala. Pak mě to však přešlo a raději jsem odepsala.

Díky za radu, ale bylo by lepší, kdyby ses příště podepsal/a ;). Nemyslím si, že by se mi tu mohlo něco stát, kolem je určitě ještě dost lidí, takže stačí popoběhnout do nějaké rušnější ulice.

Zmáčkla jsem tlačítko pro odeslání a usmála jsem se. Možná se chovám nevychovaně, ale ten podpis by se vážně hodil. Takřka okamžitě mi přišla odpověď.

Jak myslíš, ale pamatuj si, že jsem tě varoval. Myslím, že se tu nenajde nikdo, kdo by ti pomohl. Hlavně když máš na sobě tenhle hadr. Měj se.

Zamračila jsem se a zvedla jsem se ze země. Znovu jsem se rozhlédla, ale opravdu tu nikdo nebyl, alespoň jsem si to myslela, protože jsem nikoho neviděla. Hodila jsem mobil do tašky a pomalu jsem kráčela pryč. Nevím proč, ale ty smsky mi prostě pokazily náladu.

Courala jsem se z hřiště a pokračovala jsem v přemýšlení. Už mě zase napadaly samé chmurné myšlenky, ale nevěděla jsem, jak se jich mám zbavit. Nějak mi začal chybět Minami. Potřebovala jsem obejmout.

Kdo mi asi psal ty smsky? Musí mě znát, když má moje číslo, ale mě to jeho nebylo vůbec povědomé. Zvláštní. Byl to někdo ze školy? Nejspíš.

Už zase jsem nevnímala kudy jdu, ale když jsem si všimla, že jsem znovu zašla do nějaké tmavší ulice, tak jsem se oklepala. Co tu vlastně ještě dělám? Už bych měla být nejspíš dávno doma a tam bych si měla hrát na poslušnou dceru, která splní každé přání svých rodičů. Fajn, to jsem nebyla nikdy. Terukiho odmítám už několik let, ale jim to prostě zatím nedošlo a myslím, že jim to ani nedojde.

S kým bych byla, kdybych si mohla sama vybrat? Byl by to Minami? Nejspíš ne, je to prostě nejlepší kamarád, ale žádný kluk ke mně ještě neměl blíž. Myslím, že ho miluju, ale jen jako kamaráda. Nic víc v tom není, i když bych možná chtěla, aby bylo. Minami je fakt hodnej kluk a kvůli mně si nehledá žádnou holku. Měla bych s tím něco udělat.

"Co tady dělá holka jako ty v tuhle hodinu?" ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočila a snažila jsem se zaostřit. Přede mnou stál nějakej kluk. Byl asi o hlavu vyšší než já. Páni, ani jsem si nevšimla, jaká je tu tma.

"Jsem na cestě domů," pokrčila jsem rameny a chtěla jsem pokračovat v cestě. Vykročila jsem, ale on mě chytnul za rameno a přitiskl mě k sobě. "Když jsi tu tak sama, tak bysme si mohli trochu pohrát, ne? Nikomu to nebude vadit," uchechtl se.

"Ne to bysme nemohli!" odstrčila jsem ho. Zamračila jsem se a ucouvla jsem. "Nech mě být, jasný?!" zavrčela jsem. Potom jsem se otočila a rozběhla jsem se pryč. To mi bylo samozřejmě k ničemu, protože byl rychlejší a já byla o chvilku později přimáčklá na stěnu. Držel mě pod krkem.

Proč má sakra každej chuť mě buď znásilňovat nebo škrtit? To už není normální!

"Nesnaž se utýct, je to k ničemu! Prostě si tu s tebou s kámošema pohrajem!" zasmál se. S kámošema? Tak moment! Vždyť jsme tu jen my dva, ne?

Ozval se smích a kolem nás se objevili další kluci. Začala se ve mně ozývat panika, ale nechtěla jsem, aby to poznali. "No jasně, teď mě pust a zkus to na někoho jinýho," ušklíbla jsem se.

"To by se ti líbilo, co? Krávo namyšlená. Ukážem ti, co jsme zač. Dneska se dočkáš pěknýho ponížení!"

"Nemyslím si, že byste něco takového udělali," řekla jsem sebevědomě. Sice mě jeden držel pod krkem, ale ne silně, takže jsem mohla normálně mluvit. Nejspíš to byla jen výstraha, abych se o nic nepokoušela. Na to jsem samozřejmě kašlala a pokusila jsem se ho odstrčit. Zesílil stisk a varovně se zamračil. "Když budeš hodná, tak tě potom pustíme, ale musíš nám všem hezky podržet, jasný?!"

V tašce mi zazvonil mobil. "Myslím, že už mě hledají a moji rodiče jsou schopní vyhlásit pátrání, tak mě raději nechte jít," zkusila jsem to. Ani to s nima nehlo. Nějak začínám mít pocit, že jsem se dostala do pořádnýho průšvihu, ale nepředbíhejme.

"Klekni si a vykuř mi ho," zasmál se ten, co mě držel. Potom mě pevně chytnul a srazil mě k zemi. Přitiskla jsem k sobě svojí tašku a namáčkla jsem se na stěnu s nadějí, že by třeba mohli odejít a nechat mě tam. Při mém štěstí to však bylo nemožné.

"Neslyšelas co sem řek?!" naštval se. No upřímně, vyjadřování maj naprosto příšerný, ale nad tím bych teď přemýšlet neměla. Měla bych rychle přijít na to, jak se odsud dostat.

"Stejně bych nebyla dobrá kořist. Mám určitě spoustu neznámejch nemocí, na který byste umřeli," zamumlala jsem. Ajaj, nějak se mi začínal klepat hlas. To rozhodně není dobrý, sakra!

Když o tom tak přemýšlím, tak mám na takovýhle situace možná vážně smůlu. Před začátkem školy se mi to stalo taky, protože jsem si prostě jednou večer vyšla na procházku a zabloudila jsem mimo naše bohatý čtvrti. Je to hrozný, kolik tu je v ulicích kriminality.

Z přemýšlení mě vytrhnul jeden z kluků. Chytnul mě za hlavu a přitáhl si jí k rozkroku. Potom si začal rozepínat kalhoty. Snažila jsem se odtáhnout nebo se alespoň postavit, ale drželi mě u země. "Nejseš snad tak najivní, aby sis myslel, že bych něco měla s někým jako jsi ty!" zavrčela jsem.

"Asi ti ještě nedošlo, že nemáš na výběr!" zařval a znovu se mě pokusil přitáhnout ke svému rozkroku. Bránila jsem se zuby nehty, protože mi to připadalo děsně nechutný.

Zavřela jsem oči, abych se na to nemusela dívat a dál jsem se bránila, ale měl větší sílu. Věděla jsem, že se za chvíli už neubráním.

Už jsem myslela, že je to v háji, ale najednou jsem uslyšela nějaký křik a divné zvuky. Jako kdyby někomu praskali kosti. Odvážila jsem se otevřít oči a nechápavě jsem se dívala před sebe. Stál ke mně zády, ale poznala jsem, že je to kluk. Dokonce mi ta kožená bunda byla odněkud povědomá, ale nedokázala jsem si jí k nikomu přiřadit.

"Nesahejte na ní nebo vás všechny zabiju," oznámil naprosto klidným tónem. Někteří z kluků se zasmáli, jiní se dali na útěk. Já to však ignorovala, musela jsem přijít na to, kdo to je. I ten hlas mi byl povědomý. Mohl by to být ten samý člověk jako na konci léta? Ne, ten hlas jsem slyšela jinde. Ve škole.

Pomalu jsem se postavila a přitáhla jsem si tašku k hrudníku. Zrovna se pustil do jednoho z útočníků a praštil mu hlavou o stěnu. Zbytek už se rozprchnul. Do obličeje jsem mu pořád neviděla.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se tiše. Uchechtl se, ale neotočil se. "Na co by ti bylo to vědět? Vy z vyšších vrstev se přeci se spodinou nebavíte."

"Prosím!" přešla jsem k němu a za jeho zády jsem si klekla na kolena. Chytla jsem ho při tom za ruku a zatáhla jsem. Myslela jsem, že se možná otočí.

Místo toho mi ruku vytrhnul. Podívala jsem se na zem a zavřela jsem oči. Nějak jsem cítila, že jinak začnu brečet. Našel se někdo, kdo mě zachránil. To ani nesmím znát jeho tvář? Ten v létě se mi také neukázal. To se mě tak štítí? Myslí si, že bych pak za ním lezla a otravovalo.

"Ach jo, vy holky jste hrozný. Nebreč, prosím tě," povzdechl si. Ignorovala jsem to a pokračovala jsem ve svém naprosto neoprávněném sebelitování.

"Říkám nebreč!" trochu zvedl hlas. Stále jsem měla zavřené oči, tak jsem nevěděla, že se otočil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akirka :D Akirka :D | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 13:24 | Reagovat

Hustě! *nemohla se dočkat* Vážně, takovej oddychovější díl, já nikde, Kathík nikde, ale... Aspoň něco. :D Nice! :D

2 Maiki Maiki | Web | 12. ledna 2013 v 13:32 | Reagovat

wow *3* suproš Riuš *w* další, další prosím :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama