Change me - 12.

14. ledna 2013 v 15:39 | Rena Stirk |  change me

"Co teď budeš dělat?" zeptal se Minami, když jsme vycházeli ze školy. Za námi šli Akira s Andrewem. Povzdechla jsem si a pokrčila jsem rameny. "Nevím, mám teď nějaké focení do časopisu, ale vůbec se mi tam nechce. Před chvílí mi přišla smska, jinak bych si na to nevzpomněla."


"Tak to jo, třeba tě to přivede na jiný myšlenky," pousmál se. Potom se zarazil. "Promiň, budu teď muset jít, jo? Tak se měj," řekl a rychle mě objal. Ani jsem se nestihla rozloučit a už byl pryč.

"Divné," poznamenala Akira. "To jo, tohle většinou nedělá. Tak co máte v plánu vy?" otočila jsem se na ně. Andrew pokrčil rameny a Akira se tajnůstkářky usmála. Pochopila jsem. "Stalkere!"

"Nejsem stalker. Prostě si musím to štěstí nahnat já, když samo nepřijde," vyplázla na mě jazyk. Mávla jsem nad tím rukou.



Focení proběhlo bez nějakých větších problémů, jen onemocněl jeden z fotografů, tak ho musel nahradit jiný. Fotila jsem se v normální školní uniformě a potom ve svatebních šatech. Akorát mi přišlo, že sukně u uniformy byla nějak podezřele krátká.

Potom jsem se stavila ve městě, protože mi volala máma, abych si zašla zkusit nějaké šaty. Nevím jak, ale vždycky ví o plesu stejně rychle jako já. Pár jsem si jich vyzkoušela, ale nemohla jsem se rozhodnout, tak jsem vzala rovnou čtvery, abych se pak později rozhodla doma. Samozřejmě se mi to nechtělo tahat, tak jsem to domluvila jako vždy, aby to přivezli večer k nám domů.

Nakonec mi to nedalo a zamířila jsem ještě do pár obchodů s oblečením, protože jsem se vážně potřebovala odreagovat. Zaujaly mě tam dámské kožené bundy, tak jsem si jednu koupila. Do školy jí samozřejmě nosit nebudu, ale vždycky se hodí mít něco takového. K tomu jsem tam vybrala ještě pár doplňků v podobném stylu a doufala jsem, že se mi máma nebude hrabat v šatníku. Nejspíš by jí to moc nepotěšilo.

Už bylo celkem pozdě, tak jsem se vrátila domů. Tam jsem se najedla a myslela jsem, že bych si třeba mohla pustit nějaký film. Bohužel mi to nevyšlo, protože mi zavolala Sany a pozvala mě na kafe. Nejdřív se mi nechtělo, ale potřebovala si pokecat. Co bych pro kamarádku neudělala.



"Tak jsem tady," usmála jsem se a mávla jsem na kamarádku. Spokojeně se usmála a zatáhla mě do kavárny. "Je to divný, vidět tě v něčem jiném, než je uniforma," poznamenala, když jsme si sedaly. Neměla jsem na sobě nic zvláštního, prostě jen obyčejné černé rifle a bílé tílko, tak jsem pokrčila rameny a podívala jsem se jí do očí. "Tak o čem by sis chtěla popovídat?"

"Myslím, že jsem si asi našla kluka," začala. Trochu mě to překvapilo, ale nedala jsem to na sobě znát. "Vážně? A kdo je to?" zeptala jsem se.

"Jeden kluk z těch co přišli na naší školu. Je vážně fajn, ale ještě to není jistý. Prostě jsem s ním poslední týden trávila dost času. Je mi s ním dobře," usmívala se. Mezitím přišel číšník, tak jsme mu nadiktovaly objednávku. Potom jsem promluvila já: "Tak doufám, že je na tebe hodnej. Rozhodně ti to přeju."

"Děkuju," mrkla na mě Sany. Potom sáhla do kabelky a vytáhla cigarety. Myslela jsem, že je to nějaký žert, ale ona jednu vyndala a zapálila si. "Tohle mi chybělo."

"Od kdy kouříš?" zeptala jsem se. Překvapeně se na mě podívala. "Už dýl, ale teď jsem občas začala i hulit s tím klukem. Je to hrozně fajn, takovej povznášející pocit."

Zhnuseně jsem se odtáhla. "Co se to s tebou děje? Nevěděla jsem, že kouříš. Ale hulit? Sany, tohle bys dělat neměla!"

Mávla nad tím rukou a spokojeně si popotáhla. "Kdybys to zkusila, tak máš jinej názor. Není na tom nic špatnýho, prostě se akorát cejtíš líp, chápeš?"

"Ne, to nechápu. Neměla by ses s ním stýkat, pokud tě nutí dělat takové věci," zamračila jsem se. Sany si povzdechla a potom se usmála. "Ale on mě k ničemu nenutí. Začla jsem s tím dobrovolně a rozhodně nemám v plánu přestat, chápeš? Proto se s vámi letos nebavím tolik jako minulý rok. Věděla jsem, že bys to nepřijala, ale stejně jsem ti o tom chtěla říct, protože tě mám ráda."

"Já tě mám taky ráda, víš? Proto nechci, abys něco takového dělala. Může ti to ublížit, když se na tom staneš závislá. Víš to?" zmučeně jsem se na ní podívala. Opravdu jsem nechtěla, aby něco takového dělala. Ale jak bych jí v tom mohla zabránit?

"Rio, já nechci, aby ses mě snažila měnit. Byla to moje volba, jo? Neboj se, já se nezměnim," znovu se usmála. Zhluboka jsem se nadechla a potom jsem spustila: "Tak dobře, já se to pokusím pochopit, ale musíš mi dát čas, jo? Nechci o tebe přijít, protože si moje dobrá kamarádka, ale tohle je momentálně nad moje síly. Nejsem netolerantní, jen to potřebuju vstřebat. Vážně jsem to nečekala."

Sany se pousmála a přikývla. "Chápu tě, věřím, že to nakonec našemu přátelství nijak neuškodí. Je to prostě jen taková kravina, no."

"Pro mě to není kravina, ale pokusím se to chápat. Už budu muset jít, asi se zase potřebuju projít na čerstvém vzduchu," zamumlala jsem a postavila jsem se. Sáhla jsem do tašky a z peněženky jsem vytáhla nějaké peníze. Ty jsem potom položila na stůl. "Měj se, Sany."



Procházela jsem se městem a přemýšlela jsem o Sany, když mi v kapse zapípal mobil. Nejdřív jsem myslela, že to bude Minami nebo Akira s nějakou novinkou, ale bylo to znovu to neznámé číslo. Otevřela jsem zprávu a dala jsem se do čtení.

Věděl jsem, že je to nebezpečný, protože bydlím blízko. Všimnul jsem si tě, tak jsem ti napsal smsku. Nemůžu se jen tak koukat, jak se nějaká holka žene do záhuby. (Dokonce ani když je to snobka jako ty) Není podstatný kdo jsem, protože by ti ta informace stejně byla k ničemu. Nemám v plánu se s tebou bavit, chápeš?

Povzdechla jsem si a rozhodla jsem se, že odepíšu. I když ten člověk zrovna nezněl, že by nějakou odpověď chtěl. Čím dál víc mě zajímalo, kdo to vlastně je.

Když se se mnou nechceš bavit, tak proč mi vůbec odepisuješ? To se mi přece rovnou můžeš představit, ne? Nebudu za tebou dolejzat, jen jsem prostě zvědavá. Mohla bych ti za to pak třeba nějak poděkovat. Co ty na to?

Jestli jsem myslela, že mi hned odepíše, tak jsem se pěkně mýlila. Až pozdě jsem si uvědomila, že to znělo jakobych ho chtěla něčím uplatit. Jsem fakt hloupá. Možná to tak připadalo i Kishovi. Příště mu radši koupím kalhoty, na ty se bude třeba tvářit jinak.



"Zase se loudáš sama městem, když už je tma?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, ale nikoho jsem tam neviděla. Zmocnila se mě mírná panika. Že by to byli ty kluci ze včerejška? Rychle jsem se otočila zpátky a chtěla jsem pokračovat v chůzi, ale dostala jsem šok.

Přede mnou stál Kisho a mračil se. "Tobě je to přece jedno, ne? Stejně už to mám za sebou nejméně desetkrát," zamumlala jsem a chtěla jsem ho obejít. To se mi nepovedlo, protože mi zastoupil cestu. "Sorry, to jsem trochu přestřelil, ale byl sem naštvanej, jasný? Jestli se tě to tak moc dotklo, tak fakt sorry, ale tohle nesmíš brát vážně. No, ale vy snobové vždycky všechno berete až moc vážně."

Podívala jsem se na něj a potom jsem se zašklebila. "Jsem ráda, žes mi udělal přednášku o tom, jak bereme všechno moc vážně, ale už radši půjdu, jinak bych měla zase tendenci ti kupovat nějaký oblečení."

"Omluvil jsem se ti, to ti nestačí? Nejsem zvyklej se chovat jako vy. Prostě mám trochu ostřejší jazyk a nejsem nijak extra vychovanej, ale to sem prostě já. Tak mě tak ber nebo se se mnou přestaň bavit. Rád bych si odpustil ten tvuj zklamanej pohled, kdybych se zase nechoval přesně podle tvejch představ," povzdechl si. Podívala jsem se mu do očí a pousmála jsem se. "Tak dobře, já to nějak překousnu a nebudu brát tvoje slova vážně, jo?"

"To bude nejlepší. Jinak, co tu děláš zase tak pozdě? Mám na tebe poslední dobou nějak štěstí," zasmál se. Pokrčila jsem rameny. "Byla jsem s kamarádkou, ale potom jsem se šla projít a nějak jsem zapomněla na čas. To je u mě normální."

"Tak já tě doprovodím domů, jo? Nebudeme si lhát, nejseš zas tak ošklivá, takže by tě mohl zase někdo chtít voto, však víš," zamumlal. Podívala jsem se na něj a nadzvedla jsem jedno obočí. "Co myslíš tím, že nejsem zas tak ošklivá?"

Zakuckal se a podíval se stranou. "No chápeš to, ne? Prostě seš docela hezká, tak bys na sebe měla dávat pozor, jinak by se ti mohlo něco stát."

Rozesmála jsem se a potom jsem se mu spokojeně podívala do očí. "Tak pojď, ty můj noční rytíři!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *DiDi* *DiDi* | Web | 14. ledna 2013 v 16:18 | Reagovat

Krásny diel :-D Necheš tu rovno pridať 13 ? xD Som rada ,že som nemusela čakať na ďalší diel ,kedže táto poviedka je dosť napínavá a hlavne nepredvídateľná :D Zaujímalo by ma kto jej stále posiela tie SMS ;D

2 Ewilan Ewilan | Web | 14. ledna 2013 v 17:57 | Reagovat

ten konec zabil xDDD

3 Chie Niji Hatsukora Chie Niji Hatsukora | Web | 15. ledna 2013 v 14:38 | Reagovat

moc hezky napsane :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama