Change me - 11.

13. ledna 2013 v 17:48 | Rena Stirk |  change me

Dokonce ani po velké přestávce jsem se nedostala na hodinu. Předsedy tříd si totiž nechal zavolat ředitel, tak jsem tam musela.


Před kanceláří jsem se potkala s Akirou, tak jsme dovnitř vešly společně. Nobu a prvák Osamu Ane už tam byli. "Jsem rád, že jsme konečně kompletní, chtěl bych s vámi něco probrat."

Všichni jsme tiše stáli a čekali jsme, co z ředitele vyleze. Nějaké tušení jsem měla, ale potřebovala jsem si to potvrdit.

"Brzy bude školní ples, Akira s Rianou to už určitě tuší, že?" podíval se naším směrem. Rychle jsme přikývly. Tušení bylo správné. "Jako obvykle tam bude i naše spojenecká škola z vedlejšího města, ale bude se to pořádat u nás. Vy máte za úkol rozdělit práci jednotlivým třídám a oznámit jim, jak to bude s oblečením. To se týká hlavně chudších studentů. Musíte nazdobit dva sály a ještě venek, protože jistě víte, že tu bude spousta lidí. Pro předsedy je účast povinná, ostatní se zůčastnit nemusí, pokud k tomu mají nějaký vážný důvod. Připravy začínají příští hodinu, ve skladu najdete vše potřebné."

"Rozumíme," řekly jsme s Akirou najednou. Nobu se tvářil naprosto nezaujatě a Ane vypadal trochu vystrašeně. "Teď bychom to měli jít oznámit studentům, že?" zeptala jsem se. Ředitel přikývl. "A vysvětlete tady klukům, jak to chodí. Teď jděte."

S Akirou jsme se uklonily a všichni čtyři jsme vyšli z kanceláře. "Jsou tu dva sály a dvě tělocvičny," začala jsem. Potom jsem se podívala na Akiru. Ta přikývla a pokračovala. "Její tým si vezme hlavní sál, můj tým ten vedlejší a vy si vemte každý jednu tělocvičnu. Tam nebudete nic dělat, jen se sejdete se svým týmem. To jim teď oznamte na hodině."

"Další věc. Ve škole je půjčovna šatů a obleků za opravdu nízkou cenu. Je to prostě jen symbolický, takže si tam kdokoliv může něco půjčit. To také oznamte. Vy se budete soustředit na výzdobu venku a my si vezmeme své sály. Ve vašich třídách je spousta, jak vy říkáte snobů, takže vám kdyžtak poraděj, protože už ples zažili," pousmála jsem se. Potom jsem se mávnutím rozloučila a vydala jsem se do své třídy.



Otevřela jsem dveře a vešla jsem do třídy. "Omlouvám se za vyrušení," mírně jsem se uklonila a podívala jsem se na profesora. Ten se usmál a řekl: "To je v pořádku, už jsem na tebe čekal, tak ti je předávám, stejně bude za chvilku zvonit."

"Děkuji," pousmála jsem se. Potom jsem se postavila před třídu. "Ráda bych vám oznámila, že za týden bude školní ples. Proto bude teď volnější výuka. Každý den budou dvě hodiny, potom velká přestávka a tři hodiny, ve kterých budeme dělat přípravy na ples. Potom bude volno. Účas na plese není povinná, ale musíte mít vážný důvod proč nepřijít. Co se týče šatů, nemusíte se bát. Pro chudší studenty bude ve škole půjčovna. Jsou tam krásné kousky a půjčení stojí málo peněz. Po přestávce se prosím dostavte do hlavního sálu. Je to ten, ve kterém bylo první den zahajování. Ten má na starost naše třída."

"Jsou v půjčovně i obleky pro kluky?" ozval se někdo. Usmála jsem se a přikývla. "Samozřejmě, doporučuji, abyste tam zašli brzo, protože by jinak mohli být nejlepší kousky už rozpůjčované. Pokud se vám tam už žádné nebudou líbit, tak zajděte za mnou a já vám pomůžu. Můžu zapůjčit nějaké svoje, mám jich doma hodně."

"Kdo by za ní chodil," zaslechla jsem z jedné zadní lavice. I přes to jsem se usmála. "Nezapomeňte, po přestávce se dostavte do hlavního sálu a já vám řeknu co a jak."

Potom jsem se mírně uklonila a odešla jsem ze třídy. Na chodbě jsem se opřela o zeď a hlasitě jsem vydechla. "Je to složitý," zamumlala jsem.

"Hej," někdo na mě promluvil. Otočila jsem se za hlasem. Byl to Kisho. "Copak potřebuješ?" zeptala jsem se. Snažila jsem se znít mile.

"Tu bundu si vem, nechci od tebe nic," přešel ke mně a chtěl mi podat tašku. Ani jsem se nehla. "je to tvoje, byl to dárek."

"Nepotřebuju tvojí lítost, ta stará mi bohatě stačí, tak si jí vem a dej to někomu jinýmu," zavrčel. Vypadal, jakobych ho tím naštvala.

"Ale já jsem to nemyslela zle. Vím, žes to byl v tom létě ty," zkusila jsem to. Vlastně jsem si tím tak jistá nebyla, ale včera před spaním jsem o tom hodně přemýšlela.

"No a co? To by udělal každej, seš přece holka," ušklíbl se. Stále ke mně natahoval ruku s taškou. "Nevezmu si to. Dělej s ní co chceš, je tvoje. Myslela jsem, že by se ti mohla líbit. Prostě bych ti to chtěla nějak rozumně oplatit, víš? Zachránil si mě před znásilněním."

"Pochybuju, že by ti to nějak uškodilo. Stejně už to máš tak desetkrát za sebou," zavrčel. Podívala jsem se na něj a bolestně jsem se usmála. "Když si to myslíš, tak si to mysli. Nebudu ti to vyvracet, protože bys mi stejně nevěřil," zamumlala jsem. Potom jsem se otočila a rozběhla jsem se na záchod. Nějak mi bylo najednou těžko. Proč řekl něco takového?



Opláchla jsem si obličej a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Oči se mi stále trochu leskly, ale jinak už to bylo dobré. Usušila jsem se a vyšla jsem ze záchoda. Zamířila jsem rovnou ze školy a pak do hlavního sálu. Nechápala jsem, proč se mě to tolik dotklo, ale bylo mi to vážně líto. Ale slzy? Co se se mnou sakra děje? Tohle není normální.

Došla jsem do hlavního sálu a počkala jsem, až tam budou všichni. "Tak jo, už mám plán, jak to tu vyzdobíme. Nechci to moc přeplácané, takže bych jako hlavní barvy volila modrou a žlutou. Sany, vyber si deset lidí, co s tebou půjdou do skladu a přinesou různé věci. Já se zatím rozhodnu, jak budeme zdobit. Ostatní zatím zajdou dozadu a přinesou stolky a židle," zavelela jsem. Chvilku to trvalo, ale všichni nakonec udělali co jsem říkala. Až na jednoho.

"Co se děje?" zeptal se Minami a pohladil mě po vlasech. Podívala jsem se mu do očí a setkala jsem se se starostlivým pohledem. "Já nevím, jak bych to měla říct," zamumlala jsem.

"Pověz mi to, jo? Třeba se ti uleví. Nechci, abys byla smutná," pousmál se. Pomalu jsem přikývla a chytla jsem ho za ruku. Mírně jsem zatáhla, aby mě následoval, ale to jsem ani nemusela. Šel naprosto automaticky.

Posadili jsme se na kraj pódia a já jsem si povzdechla. "Asi je tu někdo, koho mám ráda," zašeptala jsem. Minami se na mě zvláštně podíval, ale pobídl mě, abych mluvila dál. "Je to ten kluk, co mě už párkrát zachránil. Kisho," pokračovala jsem.

"V čem je problém?" zeptal se hnědovlásek a mírně se pousmál. "No, nevím, jestli ho mám opravdu ráda nebo mám jen takový citlivější období. Předtím jsem ho pozvala na jídlo a on mě doprovodil domů. Viděla jsem, že má roztrhlou bundu, tak jsem mu koupila novou a dala jsem jí jeho kamarádovi, aby jí předal. Jenže on za mnou teď přišel a chtěl mi jí vrátit, byl fakt naštvanej. Řekla jsem, že je to za to, jak mě zachránil, a že by mě jinak asi znásilnili. On pak řekl něco, co mě fakt bolelo, tak jsem utekla," mumlala jsem. Minami mě objal kolem ramen. "Co řekl?"

"Že pochybuje o tom, že by mi to znásilnění nějak ublížilo. Prej už to mám za sebou nejmíň desetkrát," zašeptala jsem. Musela jsem zavřít oči, protože se znovu dostavila lítost.

"Jejda, asi ho máš vážně ráda," povzdechl si Minami a pevněji mě stiskl. "Ale tohle ti říkat neměl. Asi si to s ním vyřídím."

"Ne, to nedělej!" otevřela jsem oči a prosebně jsem se na něj zadívala. "Vůbec to neřeš, je to moje chyba. Nejspíš se ho to dotklo, že jsem mu koupila bundu. Má právo být naštvaný. Asi to fakt trochu vypadalo, jakože je mi ho líto."

"Je to možný, ale neměl na tebe bejt tak hnusnej. Tohle se holce prostě neříká, i když člověka naštve," mračil se. Potom se trochu pousmál a pohladil mě po vlasech. "I když ho máš ráda, tak mu tě nedám, dokud se nezačne chovat líp."

"Myslím, že by mě ani nechtěl, tak nemusíš mít starosti," povzdechla jsem si. "Kdo by chtěl holku, který rodiče domluvili snoubence a neumí se ani sama ubránit?"


"Vypadáš dost naštvaně," poznamenal Katsu a podíval se na svého kamaráda. Kisho se ještě víc zamračil a podíval se na bundu, kterou teď držel v ruce. "Ona si fakt myslí, že to budu nosit? Kráva!"

"Proč bys to nemohl nosit? Hele chlape, tohle se na tebe nehodí, takový nálady. Co je na tom tak špatnýho? Kdy ty by sis vydělal na novou? Buď rád, že ti jí dala," povzdechl si Katsu.

Kisho se na něj podíval a potom znovu stočil pohled k bundě. "Jasně, ta bunda je hezká, ale nechci bundu za x tisíc. Vždyť mě pozvala na jídlo, to by mělo stačit. Sakra, možná sem byl moc hnusnej."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maiki Maiki | Web | 13. ledna 2013 v 18:06 | Reagovat

mazeec :3 :D next please :DD

2 Ewilan Ewilan | Web | 13. ledna 2013 v 20:17 | Reagovat

makej s dalším xD je dobře že zase píšeš :)

3 Sany Sany | 13. ledna 2013 v 22:44 | Reagovat

Ano ano :D další zlato ! Boží :P*

4 *DiDi* *DiDi* | Web | 14. ledna 2013 v 15:55 | Reagovat

Človek tu chvíľu nie je a hneď tu pribudne toľko skvelých dielov :-D Podľa mňa má Minami pravdu a Kisho jej to nemal hovoriť :D Chudák :-? Je mi jej ľúto :-( A inak ten brat Minamiho mi nepríde až tak zlý ,podľa mňa na tom ,že nemá Minamiho rád niečo viac :-D Už sa teším na to až napíšeš ďalší diel :D Som rada ,že znova píšeš ;-) Už som sa nemohla dočkať pokračovania :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama