WS - kapitola 18.

28. listopadu 2012 v 19:39 | Rena Stirk |  WINTERSUN
"Proč musej býl doly zrovna v jeskyních?" povzdechla jsem si a kopla jsem do nějakého kamínku. Už jsme šli docela dlouho a stále nic. Ani stopa po nějakých démonech.


"Doly nejsou v jeskyních, je to něco jinýho," uchechtl se Kisho. Podívala jsem se na něj a zamračila jsem se. "No a co! Vypadá to stejně."

"Nevypadá, v dolech jsou koleje na takový ty vozíky. Třeba bysme tam mohli nějakej najít a potom na něm vyjet zpátky," zamyslel se Kisho. "Klidně. Já pojedu a ty mě budeš tlačit, abych nemusela chodit, protože to normálně nejspíš do kopce nerozjedem. Pochybuju že víš, jak to vlastně funguje," zašklebila jsem se.

"Spíš jsem si myslel, že to bude naopak. Mohla bys tlačit ty mě, byla by sranda to pozorovat," vyplázl na mě jazyk. Strčila jsem do něj a popoběhla jsem dopředu. "To víš, že jo."

"Pořád je cítím, ale nikde je nevidím, to je zvláštní. Možná se před námi skrývají," povzdechl si. Poznala jsem, že mluví o démonech. "Nevím, třeba se nám jen smějou, že je nemůžem najít."


"Tak jak se ti tu líbí?" zeptal se Ren a posadil se na lavičku. Maiki si sedla vedle něj a usmála se. "Je to tu moc fajn, ale mohli bysme si vzít nějakou misi. Ještě jsem v žádném cechu nebyla, tak je to pro mě prostě vzrůšo. Chápeš, ne?"

Ren jí chytnul za ruku a zářivě se usmál. "Jsem pro, určitě to bude fajn. Taky se mi tu líbí, lidi jsou tu v pohodě. Hlavně mistr, přijal nás hezky."

"Že se potom ještě jednou proběhneme? Masaru si stěžuje, že má málo pohybu," řekla Maiki a potom na Rena zamrkala a nasadila psí pohled.

"Jasně. Jak tě vůbec napadlo takhle pojmenovat vlka? Nebo už se tak jmenoval?" zasmál se. "No, to je tajemství," vyplázla na něj jazyk Maiki.


"Možná bysme taky měli zajít na nějakou misi, ne? Dlouho jsme na žádné nebyli, šla bys?" zeptal se Zef. Ewilan se na něj podívala a povzdechla si. "Mám ještě peněz dost."

"Netvrdím, že nemáš, ale celý dny se tu jen flákáme nebo občas trénujeme, tak bysme s tím mohli něco dělat, ať nezakrníme, co ty na to?" navrhnul bělovlásek.

"Mě se nikam nechce," zamumlala Ewilan a položila si hlavu na stůl.

"Co tu řešíte, vy dvě hrdličky?" přiběhl k nim Nikolas. Zef se na něj podíval a potom si povzdechl. "Rád bych šel na misi, ale s ní-," ukázal na Ewilan. "-prostě nehnu."

"Tak si pojď dát nějakou bitku, poslední dobou to docela flákáme. Mimochodem, před chvílí mě ve městě zastavil tvůj fotřík, pokud je to teda ten s tím růžovým hárem. Za dvě hoďky se prý staví," prohlásil Nikolas.

Zef se na něj chvíli díval a přemýšlel, potom pokrčil rameny a zvednul se. "Tak dáme tu bitku. Pojď se alespoň koukat, Ewilan."


"Si hnusnej. Pořád někam mizíš a něco děláš. Nechtěj, abych si začla něco myslet," nafoukla se Akira a uraženě se k Alainovi otočila zády.

"Ale notak, brzy se dozvíš co dělám, tak se prosím nezlob," snažil se jí rudovlásek uklidnit. Objal jí a přitáhl si jí k sobě. Potom se opřel bradou o její hlavu.

"Ale mě se stejskalo, chtěla jsem si včera večer užít hezkej večer a tys někam zmizel, musíš mi to dneska vynahradit," zabručela Akira. Alvain se jen zasmál, otočil jí k sobě a vzal jí do náruče. "Tak já ti to vynahradím klidně hned!"


Šli jsme dál a tiše jsme si u toho povídali. Nechtěli jsme být moc hluční, abychom případně něco nepřeslechli a abychom zůstali před nepřáteli ve výhodě.

Zrovna jsme zahli za nějaký roh. "Myslím, že nám fakt utíkají nebo-" nedořekla jsem. Před námi se objevila velká místnost, ve které bylo nejméně dvacet démonů. Vypadalo to, že je za nimi druhý východ, ale nikdo z nich se netvářil, že by měl v plánu utéct. Nedivím se jim, když se ve dvou pokusíme porazit velkou přesilu.

"Koukejte, jídlo nám přišlo rovnou pod ruku," zaskřehotal jeden z nich a rozběhl se proti nám. Vytáhla jsem meč a rychle jsem po něm sekla. Kisho se přesunul za mě a začal se soustředit na vítr. Sejmul tři najednou.

Démon uhnul mé ráně a pokusil se ke mně dostat blíž, ale já zrychlila a sekla jsem znovu. Meč zajel hluboko do masa. Využila jsem toho a položila jsem mu ruku na hrudník. Soustředila jsem se a začala jsem mu mrazit krev v žilách. Po chvíli se rozpadl na kusy.

"Tohle radši nedělej, nejsi přitom zrovna nejlíp krytá, musel jsem to kolem tebe čistit," ozval se Kisho. Podívala jsem se na něj a vyplázla jsem jazyk. Pustili se do nás všichni démoni, ale zvládali jsme to dobře. Rozbila jsem pár ledových koulí na krystalky, které jsem hodila na zem. Kisho je využíval a zabodával je do démonů pomocí vzduchu.

Démonů bylo čím dál méně. Ozvalo se nějaké písknutí a oni začali vybíhat tím druhým vchodem. Podívali jsme se na sebe a rozběhli jsme se za nimi.

Vyběhli jsme na nějaký palouk. Uprostřed stál démon, který byl větší než ostatní. Kolem něj bylo asi patnáct normálních. Museli tu mít zálohy, protože my jsme se nejméně třinácti zbavili.

"Vem si ty malé a já sejmu toho bosse," prohlásil Kisho a rozběhl se k němu. Nafoukla jsem se a zaútočila jsem na zbytek. Použila jsem vodní útok, který jsem směřovala na nohy. Potom jsem na to soustředila svůj led a snažila jsem se je zamrazit.

Kisho se usmál a zaútočil na démona nějakým vzdušným kráječem. Démon se jen uchechtl a vyhnul se tomu. Zaútočil na Kisha a pokusil se ho poranit svými drápy, Kisho byl však obratnější. Odskočil a začal se soustředit. Nad ním se začala nějak divně měnit obloha.

Zaujalo mě to, takže jsem si nevšimla, že na mě zezadu zaůtočil nějaký démon a schytala jsem to do boku. Vykřikla jsem, ale hned jsem se vzpamatovala a zamrazila jsem ho ledem.

Kisho se trochu lekl, když uslyšel můj křik, ale nepřestal se soustředit. Po chvíli na obloze něco problesklo a do démona uhodil silný blesk. Zrovna, když chtěl na Kisha zaútočit nějakou magií. Jeho kouzlo se přerušilo a padl k zemi.

Překvapeně jsem se dívala na Kisha a znovu jsem nedávala pozor. Byli tu poslední dva démoni a zrovna v tu chvíli na mě oba zaútočili. Jeden zepředu a druhý zezadu. Kisho ke mně rychle přiskočil a odhodil je vzduchem. Potom se na ně nenávistně podíval a znovu přivolal blesky, tentokrát menší.

"Děkuju, asi bych dopadla dost špatně," pousmála jsem se a vytáhla jsem se na špičky. Potom jsem se lehce dotkla svými rty jeho tváře a upadla jsem do bezvědomí. Rána na boku byla hlubší než jsem původně myslela.


Otevřela jsem oči a nechápavě jsem se kolem sebe rozhlédla. Ležela jsem na nějaké posteli a kus ode mě seděl na okně Kisho.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se a zkusila jsem se posadit. Bohužel se mi ozvala rána na boku a musela jsem si znovu lehnout. Proč to vždycky na misích tak schytám? Měla bych se začít víc snažit a dávat na sebe pozor.

"U zadavatele doma, ošetřil ti ránu. Zítra by to mělo být dobré, takže ráno vyrazíme. Teď si ještě odpočiň, je noc," odpověděl, aniž by se na mě podíval.

"A kde je Aki?" nikde jsem ho neviděla, což mi bylo divné. "Usnul v kuchyni pod stolem, tak jsme ho tam nechali."

"A proč se mnou mluvíš tak divně a ani se na mě nepodíváš?!" zavrčela jsem. Měla jsem nějakou bojovnou náladu. Podíval se na mě a zatvářil se zvláštně.

"Co?" povzdechla jsem si. "Ale nic, jen o něčem přemýšlím," zamumlal a otočil se znovu k oknu. Začínalo mi cukat obočí. "Ty seš na mě hnusnej!"

"Jen spi."


Ráno už jsem dokonce mohla i chodit, ale pořád to bolelo. To však nic neměnilo na tom, že jsme se museli vrátit do cechu. Zadavatel nám dal odměnu a vyrazili jsme na vlak. Celou cestu jsme mluvili o kravinách a já jsem se stále urážela, že je na mě zlý.

Když jsme se vrátili do cechu, tak jsem si nechala znovu ošetřit ránu a zapadla jsem do pokoje. Tam jsem si dala sprchu a rozhodla jsem se až do večera nevylézt. Potřebovala jsem si ještě trochu odpočinout a hlavně o něčem popřemýšlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 | E-mail | Web | 28. listopadu 2012 v 19:57 | Reagovat

Amazing chapter. :D Next, please. :D

2 Ewilan Ewilan | Web | 28. listopadu 2012 v 21:10 | Reagovat

další xDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama