WS - kapitola 10.

25. listopadu 2012 v 0:42 | Rena Stirk |  WINTERSUN
"Ptám se tě, kde je Aki?!" vyjela jsem na Kisha a vstala jsem ze země. Potom jsem k němu přišla a chytila jsem ho za plášť. "Tak kde je?!"


"Aki tam zůstal. Seskočil a zvětšil se. Potom začal rozbíjet některé z kamenů. Párkrát ho to zasáhlo, ale kvůli tobě se snažil nevydat žádný zvuk. Promiň, ale udělal to pro naši záchranu. Jinak bychom tam zemřeli všichni tři, protože on by tě neopustil," řekl potichu Kisho.

Zatmělo se mi před očima a zavrávorala jsem. "To ne. Tohle nemůže být pravda, určitě se pleteš! Aki se dostal ven, že jo?!" začínala jsem šílet. Nevědomky jsem ho začala mlátit pěstmi do hrudníku.

"Promiň, ale nemohl jsem nic dělat. Náš, hlavně tvůj život pro něj byl důležitější než ten jeho. Vím, že tě měl opravdu rád a nelitoval by toho. Zachoval se lépe než kterýkoliv člověk." zamumlal Kisho a chytnul mi ruce. Potom si mě přitáhl blíž k sobě a objal mě se slovy: "Vím, jak je těžké o někoho přijít. Hlavně pokud jsi ho měla opravdu ráda."

Neudržela jsem se a pořádně jsem se k němu přitiskla. Teď už jsem nedokázala zadržovat slzy. "Já chci, aby tu byl. Tohle se nikdy nemělo stát. Našla jsem ho jako malého v lese a slíbila jsem, že se o něj budu starat a ochráním ho před vším zlým!"

"Vždyť ty si ho ochránila, chránilas ho tolik let a on ti to teď po svém vrátil tím, že ochránil tebe. Myslím, že ti tím chtěl poděkovat," zašeptal Kisho a pohladil mě po zádech. Tiskla jsem se k němu a začala jsem ještě více brečet. Byla jsem mu vděčná za to, že mě držel. Jinak bych asi nedokázala stát. Podlamovaly se mi kolena.

"Celý život tady byl, i když jsme na sebe občas štěkali. Našla jsem ho, když mi byly čtyři roky. Opravdu jsem ho milovala, byl to můj nejlepší přítel," šeptala jsem. Kisho cítil, že se potřebuji vypovídat a jen mě pevně objímal a hladil mě po vlasech.

"Vždycky byl se mnou. Vyrostli jsme spolu. Byl se mnou v dobrých i špatných časech. Nikdo mi ho nedokáže nahradit!" vzlykala jsem.


Hladil jsem jí po vlasech a proplétal jsem jimi své prsty. Byly jemné a dlouhé, místy však zacuchané, což bylo nejspíš kvůli nedávnému běhu. Nevěděl jsem co jí mám říct, abych jí nějak uklidnil. Musela to pro ni být obrovská ztráta, ale i já sám jsem pociťoval lítost.

Už jsem si na ně za tu dobu zvykl a uvědomoval jsem si, že tu Aki chybí i mě. Oni k sobě prostě patřili. Soucítil jsem s ní, protože jsem sám veděl, jaké to je o někoho přijít. O někoho, kdo byl opravdu důležitý a nemůže být nahrazen.

"Já to nezvládnu. Nemůžu tu bez něj být, já prostě nemůžu jít jen tak dál a přejít to. Najednou jako bych nic neuměla, jakobych nebyla nikdo," šeptala. Smutně jsem se usmál a opřel jsem se bradou o její hlavu. "Vím, že to bolí. Nikdy to nepřestane bolet, ale časem ta bolest skoro vymizí. Zbydou jen krásné vzpomínky, které pro tebe však budou bolestivé. Svět je krutý."

"Já nevím co mám dělat. Poraď mi, prosím. Cítím se opravdu ztraceně," zamumlala a přitiskla se ke mně snad ještě víc. Chápal jsem ji. Potřebovala oporu, ale já nevěděl, jak bych jí měl pomoct. "Máš mě, jsem s tebou v týmu, vzpomínáš? Nejsi sama."

"Ale cítím se tak. Omlouvám se, měla bych se postavit na nohy, ale já to nedokážu. Kdybys mě nedržel, tak bych nejspíš nedokázala stát."


"Hej lidi! Ewilan! Zefe!" ozvalo se bělovláskovi a rudovlásce za zády. Oba se otočili a nechápavě se podívali na Alaina, který k nim běžel.

"Co se děje? Hulákáš tady jak na lesy," zasmál se Zef. Potom však zvážněl. "Kde je Akira? Nestalo se jí nic? Vypadáš nějak vystresovaně."

Alain ze sebe něco vychrlil a rychle oddechoval. "A teď prosím pomalu, tak aby ti bylo rozumět," povzdechla si Ewilan. Červenovlásek ještě chvíli oddechoval, ale potom se uklidnil.

"Akira se dotkla nějakého pařezu a potom zmizela v nějakém světle. Zkoušel jsem to taky, ale se mnou to nic neudělalo. Vůbec nechápu, co se jí stalo."

Zef se na něj nechápavě podíval. "To myslíš vážně?" zeptal se. Nějak se mu to nezdálo. Holka jako Akira prostě nemůže jen tak zmizet někde v nějakém pařezu.

"Ano, jinak bych tu nehulákal jako na lesy. Vy víte, že se s váma jinak nebavím, ale tady jde o Akiru!" zavrčel Alain. Byla to pravda, on se většinou bavil jen s Akirou a k ostatním se choval jako k odpadu. Druhou vyjímkou byla jeho mladší sestřička, ale to bylo všechno.

"Tak nás zaveď k tomu pařezu, pořádně to prozkoumáme, jo?" pousmála se Ewilan. Věřila, že se pro to určitě muselo najít nějaké rozumné vysvětlení.


"Tohle byla fajn vsuvka, ale zdálo se mi, že bylo kus odsud nějaké zemětřesení, co myslíš?" ozval se Nikolas a začal se oblékat. Eiva přikývla a také na sebe hodila oblečení.

"Cítím se jako úchyl, když si užívám s klukem na kraji lesa. Ještě k tomu, když je den," povzdechla si. Potom se však usmála a dala mu pusu na tvář.

"Lepší, než znovu obcházet les. Takže co budeme dělat dál?" zasmál se Nikolas a poupravil se. I on sám se cítil divně. Zdálo se mu, jakoby je celou dobu někdo pozoroval.

"Možná bychom měli zjistit, odkud bylo to zemětřesení, co myslíš?" navrhla Eiva a vykročila směrem, kterým to předtím přicházelo. Nikolas se ještě naposled podíval na rybník a vydal se za ní.


"Tak sakra Flame, ty bábovko!" zařval Saimon a uhnul jedné z kreatur. Předtím se pokusili utéct, ale hlinění tvorové se objevili před nimi.

Flame k němu přiskočil a sundal mu jednoho tvora ze zad. Potom se soustředil a velkou silou potvůrku praštil do něčeho, co připomínalo hlavu. Nestačilo to, takže ho musel praštit ještě jednou. Tentokrát se tvor rozsypal na prach.

"Kolik jich zbývá?" zeptal se otráveně Saimon. Už ho to nebavilo. S těmi tvory to nebyla žádná zábava, protože se je snažili sežrat za živa. Důkazem byl čerstvý kousanec na Flamově ruce.

"Ještě asi dvacet, ale už mě z toho bolí pěsti," povzdechl si druhý mladík. Na to že jsou oba S mágové, jim to šlo opravdu pomalu.


"Nějak se mi to nezdá, jak by mohla jen tak zmizet do pařezu, který v sobě ani nemá žádný otvor?" povzdechla si Ewilan a posadila se na zem.

"Nejsem si jistý tím, že zmizela do něj. Možná jí to prostě jen někam přesunulo nebo se rozplynula," zamumlal Zef.

Alain se posadil na zem a složil hlavu do dlaní. "Já o ní nechci přijít, chápete? Je pro mě vším!" zavrčel. Znělo to však spíš smutně. Zoufale.

Zef se na něj podíval a potom stočil pohled k Ewilan. "Já tě chápu, Alaine. Taky bych nechtěl přijít o někoho, koho miluju."


"Už je to lepší?" zeptal se Kisho a odtáhl se, aby mi viděl do obličeje. Slzy už mi netekly, protože jsem je nejspíš všechny vyčerpala. "Není to lepší, pořád to hrozně bolí," zamumlala jsem.

Znovu mě objal a pohladil mě po zádech. "Já ti pomůžu to zvládnout, ano? Budu tady pro tebe. Aki chybí i mě, zvyknul jsem si na něj, ale to i na tebe. Život v cechu je lepší než být někde sám. Děkuju, žes mě sem přivedla."

Nejspíš se mě snažil nějak povzbudit, ale nedokázala jsem to příliš ocenit. Opravdu to bolelo. Bylo to horší než se říká.

"Najdu jeho tělo, musím ho pohřbít," zamumlala jsem a odtáhla jsem se od něj. Chtěla jsem se vydat k jeskyni, ale podlomily se mi kolena. Spadla bych, kdyby mě Kisho nezachytil.

"To nemůžeš. Nedokážeme ty kameny odtáhnout. Celá ta jeskyně je teď jeho hrob. Taková svatyně, která uchová jeho památku," zašeptal.

Chtěla jsem něco říct, ale už jsem to nedokázala. Byla jsem opravdu zoufalá. Zavřela jsem oči a příla jsem si, aby to byl jen sen. Aby se tohle všechno nikdy nestalo, protože tak by to bylo lepší. Ani jsem si neuvědomila, že pomalu ztrácím vědomí.

"Vezmu tě do vesnice a tam si potom promluvíme s ostatními," řekl tiše Kisho a potom už jsem cítila jen to, že mě vzal do náruče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 2:33 | Reagovat

Smutnej díl... až na to: ,,Holka jako Akira prostě nemůže jen tak zmizet někde v nějakém pařezu." *rozsekalo* :D Chudáček Aki ale...

2 Maiki Maiki | Web | 25. listopadu 2012 v 12:11 | Reagovat

Aki né T.T chudáček T.T krásnej díl, ale strašně smutnej T.T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama