WS - kapitola 1.

22. listopadu 2012 v 17:07 | Rena Stirk |  WINTERSUN
Zaplatila jsem a kopla jsem do sebe zbytek piva. Vlastně mi to ani nechutnalo, ale musela jsem si dát něco pořádného, protože s džusem bych vypadala jako padavka. Tahle hospoda prostě není zrovna bezpečný místo, ale občas se tu najdou dobrý mise. A další plus, je to kus od cechu.


"Něco donesu a vyrazíme," prohlásil Aki, můj bílý tygr, který byl momentálně zmenšený do velikosti kočky. Potom seskočil ze stolu a přeběhl k nástěnce s misemi. Vyskočil na stůl vedle ní a vzal jeden papír. Seskočil a přiběhl zpátky ke mně. Podívala jsem se na papír a tázavě jsem nadzvedla pravé obočí.

"Já přece nejsem žádnej vrah, jak bych mohla někomu přinést něčí hlavu?" zeptala jsem se. Aki na mě nevinně zamrkal. "Můžeš ho přivést živého a oni si tu hlavu vezmou sami."

"Nebudu odpovědná za smrt nějakého člověka. Ani tu nepíšou, proč ho vlastně chtějí mrtvého," zamračila jsem se. "Koukni se na odměnu," povzdechl si Aki. Podívala jsem se pořádně a vytřeštila jsem oči. "Tolik?!"


"No dobře, ten hostinský říkal, že ho viděli naposled někde tady. Cítíš nějaké stopy?" podívala jsem se na Akiho. Teď byl už ve své normální velikosti.

"Nejsem pes, abych očuchával zem," zavrčel. Protočila jsem oči v sloup. Řekněte mi někdo, proč jsem ho jako malýho nenechala v tom lese?

"Fajn," povzdechl si, když si všiml mého pohledu. Potom začal hledat nějakou stopu a po chvilce se zvětšil a otočil se ke mně. "Nasedej, je to blízko."

"Tak se mi to líbí," zasmála jsem se a vyskočila jsem si na něj. Aki se rychle rozběhl a já jsem se přikrčila, abych se mohla pořádně držet. Už jsem si na to za ty roky docela zvykla, ale stejně běhá dost rychle.


Aki se zastavil a naznačil mi, abych seskočila. "Je tady za tím stromem, budu čekat, kdyby to vypadalo zle," zamumlal. Přikývla jsem a tiše jsem popoběhla za strom. Kus ode mě seděl nějaký kluk, byl ke mně otočen zády. Řekla bych, že to bude určitě on.

Nadechla jsem se a vytáhla jsem svůj ledový meč. Vytvořila jsem ho před lety a je z toho nejtvrdšího ledu, který se nikdy nerozpustí. Vlastně jen čepel. Rukojeť je ze vzácného černého zlata a slitiny magického kovu. Rozhodla jsem se, že zatím nepoužiju nic jiného.

Znovu jsem se nadechla a rozběhla jsem se k němu. Chtěla jsem seknout a jednou ranou ho uvést do bezvědomí, ale nepovedlo se mi to. Odrazil mě nějaký zvláštní vítr a já zádama zlomila dva stromy. Nebylo to nic příjemného.

"Odejdi nebo přijdeš o život," řekl. Mluvil tiše a ani se na mě neotočil. To mě docela naštvalo. Tak on mnou přeláme dva stromy a ani se na mě neotočí, když mi něco říká?! Začala jsem se soustředit a v ruce jsem si vytvořila ledovou kouli. Dotkla jsem se jí a ona se rozletěla na tisíce malých ledových krystalků. Druhou rukou jsem schovala meč a vypustila jsem z ní proud vody. Do té jsem vhodila krystalky a poslala jsem to na něj. Chtěl to odrazit větrem, ale odrazil jen vodu. Krystalky na něj letěly dál. Dva ho zasáhly, ale potom rychle vstal a uskočil stranou. Podíval se na mě a o pár vteřin později mnou zlomil další tři stromy.

"Je to škoda, že se tak mladá dívka snaží někoho zabít. Svět je v dnešní době tak zkažený. Odejdi a nech mě být," řekl a znovu se ke mně otočil zády. Zatnula jsem ruce v pěst a vyhrabala jsem se ze země. Musela jsem si dát ruku před pusu, protože jsem začala kašlat krev.

"Co jsi vlastně udělal, že na tebe vypsali takovou odměnu?" musela jsem se zeptat. Docela mě to zajímalo, protože to vypadá, že je dost silný. Musel udělat něco opravdu zlého.

"Neptej se na to, stejně se to nedozvíš. Proč bych měl říkat něco o sobě někomu, kdo mě přišel zabít?" myslím, že jsem v jeho hlase slyšela trochu sarkasmu. Znovu jsem zakašlala a přemýšlela jsem, co bych na to měla říct.

"A co když tě nezabiju?" zeptala jsem se. Otočil se na mě a nadzvedl jedno obočí. Pokusila jsem se nasadit nevinný pohled, ale podle toho jak se na mě díval soudím, že se mi to nejspíš nepovedlo.

"Jak bys mě ty mohla porazit? Jak bys mě mohla zabít?" uchechtl se. V jeho očích se však zaleskla jakási lítost. Nechápala jsem to. Byl to opravdu bolestný pohled.

"Ani mě neznáš. To si vážně myslíš, že jsem ti tu předvedla všechno, co umím? Brzdi trochu, nejsem tak slabá jak vypadám," vyplázla jsem na něj jazyk. Najednou ke mně přiběhl Aki a povalil mě na zem. "Neměli jsme ho zabít?" zavrčel. Odstrčila jsem ho a vyškrábala jsem ho na nohy. Nejspíš jsem si o ten strom solidně narazila záda, protože to vstávání bylo docela na nic.

"Raději bych se o to už nepokoušel, protože bys mohla hodně rychle skončit pod kytkama," ozval se mág, který to celé pozoroval se zvláštním výrazem.

"Tak mi řekni, cos vlastně udělal. Docela by mě to zajímalo," dupla jsem si a podívala jsem se na něj jako uražené dítě.

"Vrať se domů k mamince a neběhej sama po lese a pochybným tygrem. Máš na to času dost," odfrkl si.

"Tak za prvé, nežiju s rodiči. Za druhé, ten tygr není pochybnej, je to můj parťák. A za třetí, už nejsem malá holka!" zavrčela jsem.

"Zabila jsi někdy někoho?" zeptal se a šel pomalu ke mně. Nevědomky jsem udělala krok dozadu. "Víš jaké to je, mít na rukou něčí krev?" řekl tišeji. Pořád se ke mně přibližoval. "Nevíš nic!" najednou zařval a přirazil mě na strom. Divím se, že tu ještě zůstal nějaký nezlomený. "Jsi jen hloupé dítě! Ještě nevíš nic o životě!" tentokrát šeptal. Chytnul mě pod krkem a zmáčkl. Začal mi docházet vzduch a ten hajzl Aki nic neudělal. Myslela jsem, že se udusím, ale on mě najednou pustil. Znovu měl ve tváři ten bolestný pohled.

"Já nikdy nechtěl nikomu ublížit, slyšíš?" zamumlal. Potom se otočil a odcházel. Klepaly se mi nohy a málem jsem se na nich neudržela, ale přemluvila jsem se k tomu, abych tam jen tak nestála. Rozběhla jsem se za ním a postavila jsem se mu do cesty.

"Každý někdy udělal nějakou chybu, víš? Ale to není důvod k tomu, abys zanevřel na svůj život. Na sebe. Na všechno co jsi měl kdy rád. Jevíš se mi jako někdo, kdo prostě čeká, až se najde někdo tak silný, aby byl schopný ho porazit!" řekla jsem.

"To nedělám, nic z toho," řekl tiše. Podívala jsem se mu pevně do očí. "Tak pojď se mnou a dokaž mi to! Přidej se k našemu cechu."

"To by nebylo dobré, nikdy jsem v žádném cechu nebyl a nemám takové věci rád. Ještě k tomu ses mě pokusila zabít, jak mám vědět, že mě někdo nekuchne ve spánku?" zašklebil se.

"Protože jsou v cechu dobrý lidi. Mistr dá druhou šanci komukoliv u koho si je jistý, že jí nepromarní. Myslím si, že by ti jí určitě dal. Proč to nezkusit?" zeptala jsem se.

"Protože to opravdu není dobrý nápad. Teď mě nech jít nebo tě opravdu zabiju."

"Myslím, že bys mě nezabil. Zkus to prosím, ber to jako mojí omluvu. Notak," snažila jsem se na něj udělat psí oči. Myslím, že mi ten pohled nikdy nešel, ale třeba to na něj zabere.

"Je to daleko?" zeptal se.

"Ne, je to kousek, jen asi tři hodiny cesty," odpověděla jsem. Byla jsem napjatá jako kšandy, protože vypadal, že o tom přemýšlí. Nevím proč, ale ten bolestný pohled ve mně vyvolal zvláštní pocity. Byla bych ráda, kdyby se přidal do cechu. Cech měni lidi, zlepšuje.

"Dobře, já to zkusím, ale když mě nevezme, tak už se nikdy neuvidíme. Vezmu si tvůj život," řekl temně. Nasucho jsem polkla, ale potom jsem na tváři vykouzlila úsměv. "Určitě tě vezme!" řekla jsem. Potom jsem se podívala na Akiho. Válel se u stromu a jen nás pozoroval. Podrazák, ani mi nepomohl, když mě ten týpek škrtil.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se přihlouple. Tohle mělo být to první, na co jsem se měla vyptávat. "Kisho Rai. A ty jsi?" povzdechl si. Musel si myslet, že jsem hrozně otravná. "Riana, těší mě!"


"Tak tohle je náš cech!" usmála jsem se, když jsem seskočila z Akiho před velkou budovou. Kisho přistál vedle mě a s nezájmem pokrčil rameny. On si celou dobu letěl, hajzl.

"Netvař se jakože tě to vůbec nezajímá, určitě si alespoň trochu zvědavej," řekla jsem. Potom jsem ho čapla za loket a dotáhla jsem ho dovnitř. Skoro nikdo si nás nevšiml, protože si všichni dělali svoje. Dnes tu bylo docela dost lidí. Prošla jsem přímo dozadu za mistrem a usmála jsem se.

"Mistře, chtěla bych vám někoho představit. Tady ten týpek by se k nám chtěl přidat," řekla jsem. Mistr si ho se zájmem prohlédl a pokynul mu, aby šel za ním. Kisho se na mě podíval a já jsem ho jen popohnala, aby šel za mistrem.

Po chvíli se oba vrátili a mistr na mě mrknul. Mohlo to znamenat jediné. "Tak vítej mezi námi," usmála jsem se na černovláska. Povzdechl si a zmučeně se na mě podíval. Mistr ho nejspíš pořádně vyzpovídal.

"Brzy si na cech zvykneš, doporučil bych, abys s někým vytvořil tým. Zjistil bys, co a jak," ozval se mistr.

"Já si ho vezmu na starost," usmála jsem se. Hehe, mám novou hračku. Budu mít koho týrat!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 22. listopadu 2012 v 17:17 | Reagovat

hračku xD to zabilo XDDD makej dal, chci tam být xDD

2 Maiki Maiki | Web | 22. listopadu 2012 v 17:31 | Reagovat

hračku? :D chudák kluk xD jenom taková poznámčička :D proč mi to připomíná Fairy Tail? :D

3 Rena Stirk -> Ria. Rena Stirk -> Ria. | Web | 22. listopadu 2012 v 17:35 | Reagovat

[1]: Neboj se, v druhé kapitole už budeš. :D

[2]: No ono to je na styl Fairy Tail :D

4 Zef Zef | 22. listopadu 2012 v 18:23 | Reagovat

no udělal z tebe děcko ten chlapec :-D jinak pak takovej odskok od původního plánu :D trošku nesmyslná změn ale nápad a snaha se cení :D v celku dobré :-D až se dostanu hloubějš do děje bude to pěkné myslím :D tak makej pěkně dál a neflákej se na skype :D

5 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 | E-mail | Web | 23. listopadu 2012 v 13:34 | Reagovat

♥ :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama