SN - kapitola 1.

10. listopadu 2012 v 19:12 | Rena Stirk |  Starless Night

Starless Night - kapitola 1.


Došla jsem k přehrávači a zapla jsem tam svojí oblíbenou písničku. Potom jsem si stoupla doprostřed pokoje a podívala jsem se do obrovského zrcadla, které pokrývalo jednu celou stěnu. Zavřela jsem oči a začala jsem se kroutit s prvními tóny. Když se písnička rozjela, tak jsem otevřela oči a sledovala jsem v zrcadle své pohyby. Jako malá jsem si přála stát se dobrou tanečnicí, po letech jsem však pochopila, že se tak člověk musí narodit. Ten talent je v nás. Přesně cítit, jaký pohyb se k hudbě hodí nejvíce. Naučit se vyjádřit svými pohyby o čem vypráví písnička. Znovu jsem zavřela oči a hýbala jsem se do těch známých tónů. Tanec je pro mě daleko přirozenější než obyčejná chůze. Je to jako létání pro ptáka.

"Konec dovádění, lásko. Jdeme pokecat." Hlas mě naprosto vytrhnul z rytmu a donutil mě otevřít oči. Chtěla jsem něco podrážděného odseknout, ale potom jsem si všimla, že je to Karen. Vesele jsem se usmála a přitom jsem se k ní rozběhla a sevřela jsem jí v objetí. Zasmála se a také mě objala. Potom jsme se přesunuly k posteli a posadily jsme se naproti sobě.

"Je škoda, že ste se přestěhovali do Japonska. Teď už to k vám nebudu mít tak blízko," povzdechla si.

"Víš, pro mě to je všechno stejné. Kdy naposled jsem viděla přírodu, když nepočítám naší zahradu? Kdy jsem byla naposled ve městě? Mám pocit, že už to bude deset let. Je hezké, že mě otec občas vezme na nějaký večírek, aby se pochlubil veřejnosti, ale co já? Stává se tu ze mě sarkastickej idiot, kterej nechápe svou vlastní existenci," Karen se na mě bolestně podívala a stiskla mi ruku.

"My na něco přijdeme, ano? Přijde ti dnes nějaký učitel nebo to už máš za sebou?" zeptala se.

"Za sebou. To taky nechápu, proč mi musí platit nějakého učitele snad na každý předmět, který existuje? Nejsem tak chytrá, abych si to všechno zapamatovala. Ani si u těch všech lidí nepamatuju jména," povzdechla jsem si. Karen byla jediná, komu jsem tohle všechno mohla říct. Moje jediná kamarádka. Od doby co odešel Daisuke jsem už měla opravdu jen jí. Co asi teď dělá Dai? Otec ho vyhodil před dvěma lety, protože se mu přiznal, že je gay. To jsme tehdy ještě bydleli v New Yorku. Mám pocit, že Dai potom odjel sem, ale nejsem si tím jistá. No i kdyby, stejně ho nemůžu hledat. Nemám ani jeho telefonní číslo a Japonsko je velké.

"Přemýšlelas někdy o útěku?" zeptala se vážně a podívala se mi do očí. Potom sklopila pohled na mojí ruku a přejela prstem přes rýsující se modřínu.

"Ano, dost často o tom přemýšlím, ale nemám kam jít," povzdechla jsem si. "Nezkoumej to tak, děláš jakobys je na mě nikdy neviděla."

"Nelíbí se mi, jak se k tobě otec chová. Mohla bych ti pomoct s útěkem. Vzala by sis peníze a pár potřebných věcí a já bych ti dala adresu svojí známé. Nechala by tě u sebe. Chtěla bys?" zeptala se. Ošila jsem se. "Jasně, že bych chtěla, ale nejsem si jistá tím, že by to vyšlo. Máme tu dnes večer nějaký večírek a potom u nás celý týden bude spousta lidí. Někdo by si mě všiml a otec by mě přizabil," zamumlala jsem.

"No právě, dnes večer je večírek, takže si toho nikdo nevšimne, když se vytratíš. Půjdu v tu chvíli před barák na cígo a dám se do oblbování hlídačů, takže budeš mít čas utéct zadem," usmála se Karen.

"No ale stále tu vidím problém. U té tvé známé bych určitě směla zůstat jen chvilku, abych jí nezatěžovala. Co bych dělala potom? Je mi jenom 16."

"To by problém nebyl, bydlí tam sama, takže je docela osamělá. Už jsem s ní o tom mluvila a říkala, že by byla ráda. Mimochodem, mám pocit, že jsem něco slyšela o tvém bratrovi," řekla.

"Dai je opravdu tady?" ožila jsem. Karen přikývla a vypadala, že chce něco říct, ale že přemýšlí, jestli může. "Je tady, ale žije se svým přítelem, takže bych byla radši, kdybys bydlela s Miou," řekla nakonec. Přikývla jsem.

"A jak to chceš tedy udělat?" zeptala jsem se. Představa útěku se mi líbila čím dál více, když jsem teď věděla, že bych mohla znovu vidět svého staršího brášku.

"Večer přijdeš normálně na večírek a chvíli budeš tančit a tak, jako vždycky. Potom odejdeš na záchod, kde na tebe budu čekat já, abych ti dala věci. Je tam takové to malé okýnko, ale tím se protáhneš. Já mezitím přejdu před dům a prozvoním tě. Ty se potom co nejrychleji musíš dostat přes zeď. S tím jak pořád tancuješ to pro tebe nebude tak těžké. Pak musíš prostě rychle zmizet co nejdál od domu a zeptat se někoho na cestu. Dám ti její adresu, dobře?" usmála se Karen.

"Hele, jak dlouho už ten útěk plánuješ? Tohle nevypadá jakože by tě to jen tak napadlo," zasmála jsem se. Karen se zatvářila jako andílek a odpověděla: "Už nějakou dobu jo, protože mi na tobě záleží a chci, abys měla šanci prožít normální život."

"No, ale co škola a takové věci?" zeptala jsem se. Vlastně jsem tam nikdy nechodila. Měla jsem chodit, ale když mi v šesti letech zemřela máma, tak se otec úplně změnil. Odřízl mě od světa a najal mi soukromé učitele.

"Myslím, že to zatím nebudeme hrotit, hlavní je utéct a vědomostí máš podle mě dost. Musíš se uchytit jako tanečnice, takže prostě hodně trénuj," usmála se. Přikývla jsem.

"Měly bychom ti zabalit," navrhla Karen a vstala. S tím jsem souhlasila, takže jsem také vstala. Přešly jsme ke skříni a začaly jsme vybírat nějaké oblečení. Karen na chvilku odběhla a vrátila se s velkou sportovní taškou, do které jsme to dávaly. Naházela jsem tam i svoje cédéčka a jiné věci, o které bych nechtěla přijít. Dávaly jsme však pozor, aby to nebylo moc těžké.

"Hotovo," oddychla jsem si a posadila jsem se vedle tašky. Karen jí vzala a strčila jí do skříně, protože tam se mi nikdo hrabat nebude.

"Tak jo, já zatím mizím, protože se tu určitě za chvíli objeví někdo, kdo tě bude chtít připravit na ples. Uvidíme se tam," rozloučila se se mnou Karen a odešla. Zůstala jsem ještě chvíli sedět a přemýšlela jsem. Bylo to zvláštní. Potom jsem se zvedla a šla jsem si dát sprchu.


Vrátila jsem se do pokoje a zjistila jsem, že na mě čekají nějaké dvě ženy. Vždycky mě upravují na plesy, ale jinak je neznám.

"Dnes půjdete v bílé," ozvala se jedna a ukázala na postel, kde ležely dlouhé bílé šaty. Přikývla jsem a přešla jsem blíž k zrcadlu.

"Pojďte prosím sem," ozvala se druhá. Otočila jsem se a podívala jsem se na ní. Stála u menšího zrcadla, které bylo nad stolkem. Přešla jsem tam a bezeslov jsem si sedla před stolek. Začala mi rozčesávat a fénovat vlasy. Dívala jsem se na svojí tvář, na které se nezračily žádné emoce. Měla jsem spoustu pochybností, protože jsem se bála, že to nevyjde.

"Teď si prosím oblečte šaty," usmála se na mě žena. Pousmála jsem se a přešla jsem k posteli. Tam jsem se svlékla a oblékla jsem na sebe šaty. Byly nádherné. Korzetový vršek s dlouhými rukávy, které byly zdobené nití. Sukně byla dlouhá a široká, takže jsem si připadala jako princezna. Jedna z žen mi na krk připla stříbrný náhrdelník. Potom jsem se vrátila k té druhé a znovu jsem se posadila před zrcadlo. Začala mě malovat a potom mi upravila vlasy, do kterých mi vložila korunku. Slunce pomalu zapadalo.

"Vaše boty, slečno," ozvala se ta, která mi předtím připínala na krk náhrdelník. Podívala jsem se na zem a povzdechla jsem si. Bílé lodičky s jehlovým podpadkem a ještě s nějakým speciálním zavazováním, takže určitě nebudu mít čas si je sundat. Už se vidím, jak s nimi lezu přes plot. Žena mi nadzvedla šaty a začala mi je nandavat. Druhá mi mezitím doupravila obličej.

"Děkuji vám," řekla jsem, když byly obě hotové. Rozloučily se se mnou. Přešla jsem k velkému zrcadlu a podívala jsem se na sebe. Vypadala jsem jako princezna, kterou jsem však nikdy nechtěla být. I když žiju ve zlaté kleci, tak je to stále jen klec.


Vešla jsem do tanečního sálu, ve kterém hrála klidná hudba. Bylo tady dost lidí. Všimla jsem si otce, který na mě kývl. Usmála jsem se a přešla jsem k němu. Měl kolem sebe nějaké muže. Vypadali jako obchodníci.

"Rád bych vám představil svou nádhernou dceru Rianu," řekl a usmál se na mě. Já v tom úsměvu však poznala víc a rychle jsem se s milým úsměvem uklonila. "Dobrý večer."

"Hezký kousek, líbila by se mi pro syna," řekl jeden a zkoumavě se na mě podíval. Potom se otočil na otce.

"To nepřipadá v úvahu, slíbils jí mému synovi," protestoval jiný a také se podíval na otce. Snažila jsem se si udržet úsměv, ale šlo to těžce.

"Dovolte mi se vzdálit, prosím," řekla jsem a znovu jsem se uklonila. Podívala jsem se na otce, který na mě mávl, abych odešla. Rychle jsem se otočila a odkráčela jsem pryč. Uvnitř mě vybuchovaly neviditelné sopky.

"Smím prosit?" chytl mě za ruku nějaký mladý muž. Nejdřív jsem chtěla něco odseknout, ale potom jsem se uklidnila a mile jsem se na něj usmála.

"Ale samozřejmě," řekla jsem a nechala jsem se odvést na parket. U jednoho stolu jsem zahlédla Karen, která na mě mrkla a odešla. To znamenalo jediné, za chvíli se sejdeme na záchodech.

"Jednoho dne bych mohl být váš manžel," zašeptal muž. V tu chvíli se mi zvedl žaludek, ale dokázala jsem se ovládat. Stále jsem se usmívala.

"Ano? Tak to nevím. Proč si to myslíte?" zeptala jsem se koketně. Přitáhl si mě blíž a kývl hlavou k otci. "Támhle je s vaším otcem ten můj, vyjednávají," řekl. Znovu se ve mně začal zvedat vztek. Naštěstí už písnička končila. Omluvila jsem se a vzdálila jsem se. Nenápadně jsem vyšla ze sálu a zamířila jsem na záchody. Zrovna odtamtud vycházela nějaká žena. Vešla jsem dovnitř a podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem vztek. Otevřely se dveře a dovnitř vpadla Karen.

"Musíme makat, takže šup ven," řekla a podala mi tašku. Nadzvedla jsem si šaty a ukázala jsem jí svoje boty. Kousla se do rtu.

"To hned tak nerozvážeme," řekla. Přikývla jsem. "Takže mi to bude chvilku trvat a asi si zlomím nohu, ale plán měnit nebudeme," řekla jsem a otevřela jsem okno. "Hoď mi tašku," řekla jsem a začla jsem se soukat ven. Chvilku mi to trvalo, protože jsem se na okně zasekla a chvilku jsem se rozmýšlela jak skočím. Nebylo to vysoko, ale v podpatkách se neskáče nejlépe. Nakonec jsem skočila a kupodivu jsem si ani nezlomila nohu. Karen vykoukla ven a potom oknem procpala tašku. Chytla jsem jí a schovala jsem se s ní v jednom křoví. Vytáhla jsem mobil a čekala jsem na prozvonění. Zvuky jsem měla samozřejmě vyplé. Uběhla jen chvilka a zavibroval mi mobil. Sebrala jsem tašku a rozběhla jsem se ke zdi. Byla docela vysoká, ale neměl by to být problém. Vzala jsem tašku a přehodila jsem jí přes zeď. Potom jsem se chytla a začala jsem lézt nahoru. Přitáhla jsem se a posadila jsem se na zdi. Zatím byl čistý vzduch, tak jsem si chtěla před skokem chvíli odpočinout, ale potom zpoza roku vyběhli nějací muži a běželi ke zdi. Rychle jsem skočila, přičemž jsem si nejspíš natáhla nějaký sval, ale to jsem v tu chvíli neřešila. Vzala jsem tašku a rozběhla jsem se pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 10. listopadu 2012 v 19:28 | Reagovat

skvělý XD makej s dalším dílem xD

2 Maiki Maiki | Web | 10. listopadu 2012 v 19:37 | Reagovat

nejlepší *3* Riuš já to baštim a to fakt, že megácky *w* prosím 2.dílek :D :)))

3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 20:37 | Reagovat

Koukám, hodně jsi to předělala, viď? :D Přitom popisu šatů jsi určitě myslela na Katerine, ne? :D Ale líbí se mi to takhle. Hlavně piš dál, Snko haZ my lIke. :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama