RoT - Kapitola 7. - Spolu

8. listopadu 2012 v 11:36 | Rena Stirk |  Roads of Time
Kapitola 7. - Spolu



Černovlásek chytnul Nathaniela pod krkem a odtáhl ho do jedné z místností. Připomínalo mu to pracovnu, ale větší pozornost tomu nepřikládal. Přirazil druhého chlapce na zeď a podíval se mu do očí. "Tak kde je?" zeptal se.

"Nevím to, už jsem to říkal," zavrčel Nath a pokusil se dostat z jeho sevření.

"Potřebuji to vědět. Cítím, že něco není v pořádku, ale nedokážu jí najít," tentokrát zněl černovláskův hlas naléhavě.

"Kdo jsi?" zeptal se Nath.

"Raven."

"Počkej, to jako ten Raven?"

"Nevím, co vám Rena říkala."

"Mluvila o muži z její země. O někom, kdo jí proměnil v upíra. Milovala ho," zamumlal Nath.

"To jsem já. Tak kde je?"

"Nevím to, v tomhle nelžu. Včera se něco stalo, byl tu rudý měsíc a ona se nemohla přeměnit z upíří podoby. Potom někam utekla a vrátila se k ránu, stále neproměněná. Postaral jsem se o ní a kolem půl jedné se zase vypařila, měl jsem všem říct, že se šla projít do lesa," řekl Nath. Cítil, že tomu muži může věřit.

"Sakra!" zaklel Raven. Potom si uvědomil, že Nathaniela stále drží a pustil ho.

"Jsem Nathaniel, Rena říká, že jsem její sekretářka," povzdechl si Nath.

"Rád tě poznávám, ale teď mě zajímá jen kde je moje Rena," zamumlal Raven. Potom se zamračil. "Neříkej mi, že jí někam odtáhl ten chudák!" praštil pěstí do zdi. Objevila se prasklina.

"Jakej?" nechápal Nath.

"To neřeš, najdu jí. Postarej se tu o to, ano?" řekl Raven. Potom otevřel okno a vyskočil ven.


"Co takhle udělat dohodu. Ty mě pustíš a já tě nezabiju," zavrčela jsem.

"To se mi moc nezamlouvá. Co kdyby sis raději vzpomněla a vzala si mě?" navrhnul.

"Jestli mě budeš ještě chvíli vytáčet, tak najdu ten tvůj schovanej reprák a rozdupu ti ho!" vyhrožovala jsem.

"Za prvé, jsi připoutaná k posteli a nedokážeš zlomit kouzlo, které tě váže. Za druhé, není to reprák. Nějaké dotazy?" uchechtl se.

"Já ti dám, že nedokážu," zamumlala jsem a začala jsem pohledem zkoumat své svázané ruce. Vypadá to, jako hodně staré symboly. Kde jsem je už viděla? Pokud budu mít stěstí, tak to bude nějaká slovní magie, kterou slovem vyvoláš i zrušíš. Jen bych nejdřív musela přijít na to, co je to za znaky. Potom bych však stejně musela přijít na slovo, kterým se to ruší a vyslovit ho v tom jazyku, ve kterém symboly jsou.

"Kdyby sis to rozmyslela, dej vědět."


Sakra.

Mám hlad.

Vlastně žízeň.

Ale jsem upír, takže mám hlad nebo žízeň?

Ta postel je docela pohodlná.

Doma mám pohodlnější!

Proč se tomu vlastně říká postel?

Jaký je smysl života?

Proč existuje vesmír?

Je vesmír nekonečný?

"Vsadím se, že určitě přemýšlíš v jakém jazyce jsou napsané ty symboly," ozval se jeho hlas. Rychle jsem si projela své poslední myšlenky a zatvářila jsem se jako vlčák přistihnutý při nějaké nekalé věci. No vlastně spíš jako přistihnutý vlčák, který má hloupé páničky co by si mysleli, že dělá něco pozitivního. Prostě by se mi objevila nejspíš kapička u hlavy, kdybych byla animovaná.

"No jasně," zavrčela jsem. Proč jsem tak hloupá a přemýšlím tu o všemožných kravinách, jen ne o tom, o čem bych měla? Hm, mám pocit, že v rusku mají nějakou takovou hatmatilku. Počkat, to jsem vážně tak blbá? Vždyť to vypadá spíš jako čínské znaky. Aby tam nakonec prostě nebylo 'made in china' a ten blbec by na to prostě jen nahodil nějaký kouzlo, abych si měla čím lámat hlavu. Odkud vlastně vím, že je to čaroděj? Vždyť já ho neznám! Ta vzpomínka určitě nic neznamená. Nejspíš to byl jen nějaký přelud. Určitě se mi dostal do hlavy.

"Kouká se na tebe dobře, ale tvoje nic nedělání mě začíná nudit. Tak šup, trhej sebou, snaž se uniknout, pros mě o milost. Cokoliv!"

"Naser si!"

"To nebylo zrovna milé."

"Jak tě vůbec napadlo, že bych ti mohla říct něco milého?"

"Nech si ten namyšlený tón, Reno. Dnes už nejsme ve středověku, takže se nesluší chovat se jako princezna."

"Nemluv na mě, prostě si mě vůbec nevšímej, bude to pro oba lepší," zavrčela jsem.

"Ale já ti nechci udělat nic zlého nebo tak, prostě jen chci, aby sis na mě vzpomněla," uslyšela jsem povzdech.

"To máš ale blbé, protože já si na tebe rozhodně vzpomenout nechci, a ani nemám jak, tamto byl určitě jen nějakej levnej trik."

"Myslím, ře přesvědčit tě o opaku mi nějaký čas potrvá."

"A nakonec by se ti to stejně nepovedlo, takže mě raději pusť domů. Na rozdíl od tebe mám totiž přátele a momentálně mě potřebují," prskla jsem.

"Sni dál, my love."


Takže, pokud Adama a Evu..

Ne, nebudu přemýšlet nad kravinama!

Počkat.

Adama?

To byl určitě ten náš Adam!

A nebo taky ten dlak.

Zajímalo by mě, jestli už se mi vrátila moje podoba.

Ne, že bych tu někde ve své blízkosti viděla nějaké zrcadlo.

Měla bych si pohnout a rychle se odsud dostat.

Ale jak, sakra!


"Jak dlouho už tu jsem?" zeptala jsem se otráveně.

"Už dva a půl dne,"

"Cože? Jak dva a půl dne?! Děláš si ze mě srandu?! Vždyť to může být maximálně tak pět hodin! Ani se tu za celou dobu nezměnila obloha, alespoň myslím. Venku je prostě pořád světlo!"

"Tady běží čas jinak," povzdech.

"Zítra je úplněk! Musím domů!" začala jsem sebou házet.

"Nemusíš, to není tvůj domov. Ten je tady u mě."

"Hajzle!" zavrčela jsem. Potom jsem se pořádně nadechla a začala jsem znovu křičet, jako předtím.

"Neřvi sakra!"

"Budu!" zařvala jsem a potom jsem znovu nasadila svůj extra ječák. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř se vřítilo něco naprosto neidentifikovatelného. Přes tu rychlost jsem ani nestihla zjistit co to je a už jsem byla odpoutaná od postele a padala jsem z okna.

Jaké to asi bude, až dopadnu na zem? Momentálně jsem pod sebou zem ani neviděla, ale mohla jsem si pořádně prohléhnout místo, kde mě držel. Byl to nějaký hrad na skále, za kterou se rýsovaly lesy. Zavřela jsem oči a užívala jsem si pád. Zajímalo by mě, jestli se mi něco stane. Cítila jsem, že jsem dopadla, ale nezdálo se mi, že by to byla zem, a také to byla pro dopad docela nepřirozená poloha. Otevřela jsem oči a na chvíli se mi zastavil dech.

"Ravene!"

"Jsem rád, že mě už poznáváš, teď si trochu odpočiň, vezmu tě domů," zašeptal. Lehce mě políbil na čelo a rozběhl se pryč. Zavřela jsem oči a přitiskla se k němu.


Otevřela jsem oči a musela jsem se usmát. Vedle mě ležel Raven a zvědavě mě pozoroval.

"Copak?" usmála jsem se.

"Vypadáš pořád stejně, teda v téhle podobě ne, ale jinak," zašeptal a opatrně mě pohladil po tváři.

"A ty se divíš? Ani o den jsem nezestárla," zamumlala jsem.

"Jen si užívám pohled na tvou tvář," pousmál se.

"Jak to bylo daleko?" zeptala jsem se. Samozřejmě jsem si všimla, že jsme v sídle. Dokonce i v mé ložnici.

"Docela dost, myslím si, že ti určitě nedá pokoj a zase se ukáže, ale ochráním tě před ním."

"To není o tom, že bych potřebovala ochranu, protože jsem slabá, ale já se prostě nemohla pohnout. Už nějakou dobu mám chvíle, kdy ze mě prostě vyleze nějaký verš a já ani nevím, proč jsem to řekla nebo co to znamená. Neumím v nich číst," povzdechla jsem si.

"Možná je to nějaké prokletí, potom si spolu dáme sprchu a ty mi je ukážeš, ano? V horké vodě se upír dost uvolní a jiný upír se mu může podívat do hlavy."

"Reno?" do pokoje vletěl Nathaniel. Když nás uviděl, tak se otočil a odkašlal si. "Jen jsem se chtěl podívat, jak se máš."

"Mám se dobře, děkuju Nate. Jak ste to tu zvládali?" zeptala jsem se.

"Šlo to, šéfoval tomu tady Victor, ale teď jsou všichni vyklepaní, protože v noci se tu mají objevit tamty," chvíli to vypadalo, že přemýšlel jestli je má nějak nazvat. Potom však jen zavrtěl hlavou a opatrně se na nás podíval.

"Mám chuď na krev," povzdechla jsem si.

"Nějakou donesu. Dáš si taky, Ravene?"

"Klidně."

"Tak jo," pousmál se Nath. Potom zmizel z místnosti.

"Co mám dělat s tím, že se nemůžu přeměnit?" zeptala jsem se Ravena.

"S tím si nevím rady, nejspíš v tom bude mít prsty ten blonďatej idiot. Až se ustálí ta vaše situace tady, tak ho najdu a vymlátím to z něj. Pokud však dřív nenajde on nás."

"Proč by nás hledal?"

"Tvoje krása ho očarovala," uchechtl se Raven.

"No jasně, ty vtipálku. Ale jak se mám tvářit před ostatními?"

"Jsi upírka, která ovládá vzduch, takže jistě pochopíš, že já ovládám iluze," usmál se. Potom na chvíli zavřel oči a něco zašeptal.

"Co to?" nechápala jsem.

"Seslal jsem na tebe iluze, prostě před ostatními vypadáš normálně. Hnědovláska s čokoládovýma očima," vysvětlil.

"Děkuju," zamumlala jsem a natáhla jsem se k němu, abych ho mohla políbit na tvář. Přitáhl si mě blíž a políbil mě na rty. V tom se otevřeli dveře. Poodtáhla jsem se a podívala jsem se tím směrem. Stál tam mírně rudý Nath a v rukou držel několik sáčků s krví.

"Nechci rušit," zamumlal.

"Nerušíš nás," pousmál se Raven. Nath udělal pár kroků k nám a položil sáčky na postel. Potom se na mě podíval a nadzvedl jedno obočí. "Už vypadáš normálně?"

"Je to iluze," povzdechla jsem si. Potom jsem se podívala na Ravena. "Sekretářka to může vědět, ne?"

"Neříkej mi pořád sekretářka," zaúpěl Nath.

"Já bych mu říkal spíš nejlepší přítel," ozval se Raven. S Natem jsme se na sebe podívali a oba jsme ve stejnou chvíli vyprskli smíchy se slovy: "On/Ona nejlepší přítel? Nikdy!"

"Jen to nevidíte, ale udělali byste pro sebe navzájem hodně."

"Já ti nevím, on je prostě idiot," usmála jsem se.

"A ona je úplně blbá," zazubil se Nath. Potom rychle uhnul, protože jsem po něm chtěla hodit polštář.

"Uvidíme se potom," řekl a odešel.

"Myslím, že bysme měli dělat jiné věci, když v noci přijde ta nezvaná návštěva," povzdechla jsem si a rozdělala jsem jeden sáček s krví. Následně jsem se do něj pustila. Raven si taky jeden vzal.

"Potom si půjdeš promluvit s ostatními, teď ještě odpočívej."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maiki Maiki | Web | 8. listopadu 2012 v 11:46 | Reagovat

bombáááá *w* já to prostě žeru tuhle povídku *w* dokonalý prostě *w*

2 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 18:09 | Reagovat

Tenhle díl zabíjel, ty její myšlenky. :D A Ravenek působí trochu jinak, než jsem si myslela dle tvého popisu. :D Ale nevá. :D

3 Ewilan Ewilan | Web | 8. listopadu 2012 v 20:31 | Reagovat

skvělýýýý xDDDD piš dál xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama