RoT - Kapitola 6. - Tichý pohřeb

7. listopadu 2012 v 18:57 | Rena Stirk |  Roads of Time

Kapitola 6. - Tichý pohřeb




Bylo to spalující. Klesla jsem na zem a chtěla jsem křičet, ale z mého krku nevyšel žádný zvuk. Křik v mé hlavě však neustal. Nemohla jsem se pohnout. Nevnímala jsem, co se děje kolem mě. Cítila jsem bolest, ale nedokázala jsem si uvědomit, co mě vlastně bolí. Ztratila jsem vědomí.


Otevřela jsem oči a nechápavě jsem se posadila, abych se mohla pořádně rozhlédnout kolem sebe. Co dělám doma? Pomalu jsem vstala a přešla jsem k zrcadlu. Můj vzhled mě přesvědčil o tom, že to nebyl sen. Mé vlasy byly stále černé a oči mi zářily rudou touhou po krvi. Proč se sakra neměním zpátky?

"Můžeš mi říct, co se stalo?" ozval se někde za mnou Nath. Otočila jsem se a zoufale jsem se mu zadívala do očí.

"Nic si nepamatuju. Nepamatuju si ze včerejška nic od doby, co jsem se rozběhla od tebe," zašeptala jsem. Přešel ke mně a objal mě se slovy: "Nějak se to vyřeší."

"Cítím se hrozně," zamumlala jsem.

"Včera jsme to vyřešili, po tom co si odběhla se měsíc vrátil do normálu a démoni začali mizet," povzdechl si Nath.

"Co mám dělat? Vždycky jsem si všechno pamatovala. Co se sakra stalo?!" začínala jsem být nervózní. Nath mě pevně stisknul a začal mě hladit po vlasech. On ví, že nasranej upír v týhle podobě nevěstí nic dobrýho. Někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem se podívala na Natha a zeptala jsem se: "Řekl jsi o tom někomu? O tom, že jsem v téhle podobě."

"Neřekl," zašeptal. Ulevilo se mi.

"Tak to zatím nikomu neříkej, půjdu se projít do lesa a vyprázdním si hlavu, třeba na něco přijdu. Řekni, že tu nejsem," pousmála jsem se. Snad to bylo důvěryhodné.

"Dobře," pokýval hlavou.

"A nevíš, jak jsem se sem dostala?" ještě na tohle jsem se musela zeptat.

"No, čekal jsem tu na tebe v pokoji a kolem půl páté ráno jsi se objevila na okně, skočila si do postele a spala si. Převlékl jsem tě a vykoupal, snad ti to nevadí," zamumlal.

"Děkuju," zašeptala jsem. Potom jsem mu dala pusu na tvář a vyskočila jsem oknem ven. Hned jsem zamířila do lesa a o pár vteřin později jsem už byla pěkně daleko. Mířila jsem k jednomu místu, které mě dokáže vždy uklidnit.


Zastavila jsem se a poklekla jsem na zem. "Ent S'hi," zašeptala jsem. Bylo to v Radeštině. Popřání klidného spánku. Zafoukal kolem mě vítr a já se zvedla, abych mohla jít dál. Na velkém kameni tam ležel démon, kterého jsem včera zabila. Přišla jsem k němu a posadila jsem se na kraj kamene.


"Už nadešel čas jít,
vlci budou dnes pro tebe výt.
Odcházíš na lepší místo,
tam, kde je od všeho zla čisto."


Možná jsem v tomhle divná, rozhodně by si to o mě myslel každý upír či vlkodlak, který někdy zabil démona, ale tohle je ulehčující obřad. Podívala jsem se na jeho hlavu a otočila jsem jí obličejem dolů. Nevím proč jim vždy utrhnu hlavu, asi za to budou moct pohádky, které se vyprávějí dětem v Radeollesii. Vlastně vyprávěli. Zajímalo by mě, kolik tu dnes žije potomků Radeollesie. Podívala jsem se na svoje zápěstí, povzdechla jsem si a nehtem jsem rozřízla kůži. Natáhla jsem ruku nad jeho hrudník a nechala jsem na něj dopadnout pár kapek. Potom se rána zacelila.

"Ent S'hi, Mitsu. Maguweil de Naao. Am de Torve guro Ni. S'hiden," zašeptala jsem. Z krve na jeho hrudníku se vytvořila malá a nenápadná hvězdička. Vstala jsem a poodstoupila jsem od kamene. Zavřela jsem oči a pořádně jsem se nadechla. Po chvíli jsem je otevřela a kámen byl prázdný. Co přesně se stalo dokáže pochopit jen někdo, kdo v sobě nosí víru v nadpřirozeno. Avšak i některým upírům či vlkodlakům by to dělalo problém. Čarodějové by to pochopili, ale nejspíš by to pro ně bylo nečisté. Udělala jsem pár kroků na místo, kde jsem předtím poklekla a udělalala jsem to samé. Potom jsem se otočila a odcházela jsem. Najednou mě nějak rozbolela hlava.


"Nevíš, co to znamená?
Jen jedna malá proměna.
Tvůj starý život umírá.
Nový právě začíná."


Co to sakra je? Musela jsem se opřít o strom. Udělalo se mi nějak špatně, což jsem vůbec nechápala. Upírům se přeci nedělá špatně! Co znamená to, že umírá můj starý život? Jak jako začíná nový? Sakra!

"Kde je ta stará Rena?" ozvalo se za mnou. Přímo jsem cítila, jak mi někdo dýchl na krk. Hluboký a melodický hlas. Chtěla jsem se otočit, ale nemohla jsem se pohnout.

"Jaká stará Rena?!" nechápala jsem.

"Ta která zmizela před 666 lety. Moje nevěsta."

"O čem to sakra mluvíš?! A kdo vůbec seš?!"

"Nehraj to na mě, Reno. Ty přeci víš, kdo jsem," zašeptal. Potom jsem ucítila tupou bolest v rameni.


Probudila mě bolest. Otevřela jsem oči a pokusila jsem se posadit. Marně. Nejen, že takhle moje ložnice rozhodně nevypadá, ale připoutaný ruce a nohy? Jakej kretén?!

"Vidím, že jsi se probudila," ozvalo se z prava. Podívala jsem se tam, ale nikdo tam nebyl. V pokoji jsem byla sama.

"Nehledej mě, je to marné. Posílám k tobě svého pomocníka, aby ti pomohl si vzpomenout," znovu ten hlas.

"Sakra!" zaklela jsem a pokusila jsem se vytrhnout z pout. Marně. Pootočila jsem hlavu, abych si viděla na ruce. Hm, jsou na tom nějaké magické symboly. Dveře do místnosti se otevřely, což mě donutilo odtrhnout pohled od rukou. Vešel nějaký muž v bílé masce. To je zase co za idiota?! Položil mi ruce na tvář a začal něco šeptat. Házela jsem sebou, ale nebylo mi to nic platné. Z jeho rukou jsem cítila nějaké divné vibrace. Najednou jsem vykřikla.


"Krásný ples," usmála jsem se Atreye. Kolem zakrytého obličeje se mu lehce vlnily delší světlé vlasy. V jeho nepřirozeně světlých očích pohrávaly zvláštní plamínky. To bylo jediné, co jsem na něm znala. Nesmírně mě přitahoval.

"Je celý jen pro vás, vaší kráse se však nevyrovná," řekl. Potom se mírně uklonil s žádostí o tanec. Natáhla jsem k němu ruku a nechala jsem ho, aby mě vedl. Každý letmý dotyk jeho rukou ve mně rozehříval žár chtíče. Bylo na něm něco zvláštního. Přitáhl si mě blíž a potom mě zaklonil dozadu a štíhlým prstem mi přejel po odhaleném krku. Hudba přestala hrát. Lekla jsem se a postavila jsem se.

"Jdi od ní!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a nechápavě jsem se podívala na černovlasého mladíka. Byl dost vysoký a jeho tvář vypadala, jako kdyby jí vytesali andělé. Měla jsem pocit, že ho odněkud znám, ale nemohla jsem si vzpomenout.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se tiše. Upírala jsem na něj svůj pohled a za každou cenu jsem se snažila zjistit, jestli ho opravdu znám. Bolestně se usmál a natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem.

"Co se stalo, že jsi na mě zapomněla?"

"Tak dost!" ozval se Atrey a postavil se přede mě.

"Nech ji jít!" řekl mladík. Mírně přitom zvýšil hlas.

"Nezdá se, že by s tebou chtěla někam jít," uchechtl se Atrey. Udělala jsem krok do strany, abych na černovláska viděla. Potom jsem přešla blíž k němu.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

"Ale ty přeci znáš mé jméno, princezno," zašeptal.

"Já tě znám, jen si nemůžu vzpomenout odkud. Jakoby mi v tom něco bránilo," zamumlala jsem.

"To nevadí, jednou přijde doba, kdy si na mě vzpomeneš, budu na tebe čekat," řekl. Atrey se mě pokusil strhnout za sebe, ale nenechala jsem se.

"Kde tě najdu?"

"Ve svém srdci najdeš cestu," zašeptal. Potom zmizel.

"Kdo to byl?" otočila jsem se na Atreye. Vypadalo to, že se musí dost ovládat.

"Nikdo důležitý, slečno," přemohl se a usmál se na mě.


Trhla jsem sebou.

"Co to sakra bylo?!" zeptala jsem se.

"Nejspíš se ti vrátila nějaká vzpomínka," ozval se znovu ten hlas.

"To ty si ten Atrey?!"

"Vida, opravdu se ti vrátila vzpomínka," uchechtl se. V tom mi to došlo. Ať už to byla vzpomínka nebo jen nějaká halucinace, byl v tom Raven. Byl tam Raven a já ho nepoznala. Proč?! Prosím, řekni mi, že to nebyla pravda. Jak bych mohla nepoznat Ravena? Najednou se mi chtělo strašně křičet. Začínala jsem mít vztek. Otevřela jsem pusu a zařvala jsem. Muž v masce sebou trhnul a pokusil se mi znovu položit ruce na obličej. Znovu jsem zařvala, tentokrát však ne jen jednou. Začaly se klepat okna a po chvíli je silný vítr rozrazil. Muž se chytnul za uši a utekl z pokoje. Ještě párkrát jsem zařvala a potom jsem jen vysíleně oddechovala. Vzduch nesl můj křik dál. Divila bych se, kdyby ho někdo neslyšel, ale vlastně ani nevím, kde jsem.

"Moc pěkné, dříve si nebyla tak nevychovaná," ozval se otráveně hlas. Vypadá to, že to i s ním trochu otřáslo. No, když už nic jinýho, tak mám alespoň dobrej ječák.

"Jak dlouho mě tu hodláš držet?" zeptala jsem se naštvaně.

"Dokud si pořádně nevzpomeneš a nestaneš se mojí nevěstou."

"Tak to se nestane, debile."

"Dřív si bývala milejší."

"Neřeš pořád, jaká jsem bývala dřív, protože já si nic takového nepamatuju!"


"Kde je Rena?" zeptal se Victor. Nathaniel si povzdechl. "Už jsem ti to říkal, teď tady prostě není."

"Potřebovala bych svolat zasedání a něco probrat," povzdechla si Ewilan.

"Což asi nemůžeme bez jednoho člena, že?" ozval se Shade.

"Mohli bysme, ale bylo by to divné, když to byl její nápad," pousmála se Cora.

"Kde je, Nate?" zavrčel Victor.

"Ona se vrátí," povzdechl si Nath. Doufal, že bude alespoň vypadat jako člověk a ne jako upír, protože by se ostatní asi divili, kdyby vkráčela do dveří s hroznou náladou a neschopností se proměnit. Najednou se rozletěly okna a doprostřed místnosti skočil černovlasý mladík. Jeho pohled budil u všech upírů respekt.

"Kde je Rena?" zeptal se tiše.

"Já nevím, sakra!" vypěnil Nath.

"Kdo jsi?" zeptal se Victor s pohledem upřeným na černovláska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maiki Maiki | Web | 7. listopadu 2012 v 19:09 | Reagovat

hu! sakra tohle dostává pořádnej říz *w* sakra proč píšeš tak dokonale? :DDD nebyla by někde 7ka ? :D vážně to je dokonalý *w*

2 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 Akira tvoje ♥Sb♥ :3 | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 18:10 | Reagovat

Zajímavé dávat komenty takhle zpětně. :D Zajímavej jazyk, ta radština. :D Nice chapter. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama